Heinrich Sproemberg - Heinrich Sproemberg

Heinrich Sproemberg (25 listopadu 1889-19 června 1966) byl a Němec historik. Jeho výzkum byl zaměřen na přechod z Středověk do Raně novověké období. Významně přispěl k historiografie z Hanzovní liga, Holandsko a území, která se stala známou po 1830 tak jako Belgie.^[1][2]

Život

Heinrich Friedrich Adolf Emanuel Sproemberg se narodil do a reformovaný-evangelický rodina v Berlín.^[3] Alfred Sproemberg (1857-1903) byl architekt, který se později stal stavebním inspektorem. Jeho matka, Elisabeth Dernburg (1864-1946), pocházela z rodiny akademiků. Její otec (Heinrichův dědeček z matčiny strany) byl profesorem práva Heinrich Dernburg (1829-1907).^[2]

Po relativně předčasné smrti svého otce šel Heinrich Sproemberg žít jeho dědeček. Teď se rozhodl soustředit své další akademické studium na historii.^[1] Navštěvoval „střední školu“ císařovny Augusty “(„Kaiserin-Augusta-Gymnasium“ - jako „Ludwig-Cauer-Grundschule“ pak byl znám), a prošel jeho školní závěrečné zkoušky ("Abitur") v roce 1909, která otevřela cestu k vysokoškolskému vzdělání.^[4] Přešel k Frederick William University (jak Humboldt byl tehdy známý) kde studoval Dějiny, Aplikovaná ekonomie („Nationalökonomie“) a Jurisprudence.^[2] Včetně jeho učitelů Dietrich Schäfer, Michael Tangl a Otto Hintze. Pro svůj pomocný modul aplikované ekonomie byl vyučován Gustav Schmoller.^[1] Získal doktorát v roce 1914 za práci na jedenáctém století Biskupství v Lutychu.^[5] Na práci dohlížel Dietrich Schäfer. Avšak poté válka vypukla na konci července 1914 došlo k velké vypadnutí se Schäferem. The Německé vrchní velení implementováno válečné plány který zahrnoval rychlou invazi do Belgie která byla doprovázena přetrvávajícími zprávami o rozsáhlá zvěrstva německými jednotkami proti belgickým civilistům. Sproemberg se usilovně snažil distancovat od Schäferovy „anexní“ podpory německé politiky Belgie.^[1]

V letech 1914 až 1919 se Sproemberg zúčastnil válka, nejprve jako zdravotní sestra a později pracoval v tiskové kanceláři Vrchní velení. Jeho zvláštní úkol zde spočíval v shromažďování a kontrole příslušných zpráv z belgických novin.^[3] Po válce mu pozice, kterou zaujal proti anexi Belgie, bránila v jeho profesním postupu v univerzitním zařízení, ale mohl získat práci jako soukromý učitel.^[2] V letech 1926 až 1931 pracoval také pro Hansische Umschau, odborný akademický časopis Sdružení hanzovní historie („Hansischer Geschichtsverein“).^[3] Asi po roce 1930 pracoval také na podpoře výměny čtecího materiálu mezi německy mluvícími historiky a institucemi ve Francii, Belgii a Nizozemsku. Myšlenka vznikla na zasedání francouzského institutu v Berlíně a byla vnímána jako reakce na ústup do jednotlivých národně definovaných intelektuálních příkopů, které se od roku 1918 ještě zesílily. V roce 1929 se známý berlinský Robert Holtzmann přestěhoval do berlínského institutu a viděl Sproemberg měl ideální pozici na podporu německého konce operace díky rozsáhlé síti vhodných kontaktů, které si vybudoval během více než deseti let jako uznávaný soukromý lektor. Tzv. „Organizace pro výměnu akademických publikací“ („Organizace zum Austausch wissenschaftlicher Publikationen“) umístil Sproemberg do středu podpůrné komunikační sítě, kterou významní akademičtí historici zahrnovali Marc Bloch.^[2] Při použití uvolněné organizační struktury bylo v polovině 30. let každoročně vyměňováno více než 350 titulů mezi Paříží a Berlínem a také s partnerskou operací v Gentu. Avšak pokračující růst státem nařízeného nacionalismu v samotném Německu způsobil, že tyto aktivity v roce 1935 ochably a skončily v roce 1936.^[1]

V lednu 1933 následující měsíce politické patové situace v parlament („Reichstag“), Nacisté převzal moc a neztratil čas transformující se Německo do a jeden-strana diktatura. Nacistická strana získala podporu veřejnosti na pozadí tradičních dvojčat populistických pilířů nenávisti a naděje a ve vládě byly oba integrovány do vládní strategie. V určitém stadiu úřady určily, že z matčiny strany měl Heinrich Sproemberg židovský původ a během pozdějších 30. let byl odsouzen jako neárijský a a "Smíšená krev". Byl vychován v protestantské rodině a stal se členem protinacistického Vyznávající církev během nacistických let. Jak se ukázalo, nebyl vystaven extrémním formám pronásledování způsobeného rostoucí divokostí těch, kteří byli označeni za Židy nebo komunisty, ale během dvanácti nacistických let byl jeho život stále více zúžen.^[1][2] Od roku 1933 začal přijímat pozvání, aby vystoupil jako hostující lektor na univerzitách v Belgie a Holandsko. Po návratu do Berlína pracoval také v letech 1934 až 1947 pro „Hansische Geschichtsblätter“ který se vynořil ze zbytku zaniklého „Hansische Umschau“.^[3] Také napsal. Zatímco v Německu se mu možnosti publikování stále více uzavíraly, našel „solidaritu“ v Belgii, kde jeho studie „Judith, Königin von England, Gräfin von Flandern“ ("Judith, anglická královna, hraběnka z Flander ") byla zveřejněna v roce 1936, následovaná v roce 1939 „Das Erwachen des Staatsgefühls in den Niederlanden. Galbert von Brügge“ („Probuzení národního povědomí v Nizozemsku, Galbert z Brugg "). Zdá se však, že po vydání své práce narazil na další potíže válka vypukly v září 1939 a práce, o nichž se věřilo, že jsou připraveny ke zveřejnění na počátku 40. let, se objevily, pokud vůbec, až po skončení války v květnu 1945.^[1][2]

V roce 1943 byl bombardován ze svého berlínského domu. Se svou rodinou se přestěhoval do Badersleben, malá vesnička v rovinaté krajině mezi Magdeburg a Hannover. Halle byl (a je) asi 100 km na jihovýchod. Po skončení války v květnu 1945 byl krátce zaměstnán v místní civilní správě, v jedné fázi pověřen „kulturním oddělením“ v nedaleké Halberstadt, a poté přesunut do regionálního správního centra v Halle. Na konci války bylo rozděleno to, co zbylo z Německa čtyři vojenské okupační zóny (se samostatným, složitějším ustanovením pro správu Berlín sám). Badersleben a Halberstadt byli blízko západního konce velké centrální oblasti podáváno, jako Halle jako součást Zóna sovětské okupace, který by byl znovu zahájen v říjnu 1949 jako Sovětský sponzor Německá demokratická republika (východní Německo). Právě v této verzi Německa dožil Heinrich Sproemberg zbytek života a vybudoval si pro sebe pozdně kvetoucí kariéru univerzitního profesora. Pronásledován Robert Holtzmann a Heinrich Mitteis,^[2] v letech 1945 až 1946 byl zaměstnán jako lektor středověkých a moderních dějin na VŠE University of Halle.^[3] Sproemberg se přestěhoval do Rostock v roce 1946 držel a učební židle jako profesor středověkých a moderních dějin do roku 1950, během tohoto období rovněž označen jako „ředitel semináře“.^[4] Příjezd do Rostocku v době intenzivní rekonstrukce, zabýval se obnovou kořenů a větví z hlediska personálního a vyučovacích metod.^[2]

Jeho kariéra vyvrcholila po roce 1950, kdy přestoupil do Lipsko kde se ho fakulta pokoušela odlákat z Rostocku od roku 1947.^[1] Znovu zastával profesorské a učitelské křeslo ve středověku a novověku.^[3] V Lipsku zastával svoji pozici postupně Rudolf Kötzschke který zemřel v roce 1949.^[1][6] Založil řadu důležitých nových iniciativ. Spolu s profesorem také zdědil po Kötzschke ředitel Regionálního historického ústavu („Landesgeschichtliche Institut“) pro Sasko. Po jednotlivých státech ("Lander") byly rozpuštěny jako samostatné správní jednotky v roce 1952, stal se jediným přežívajícím regionálním historickým ústavem svého druhu v Německé demokratické republice. Po další reorganizaci na univerzitě však v roce 1957 ztratil Sproemberg pozici, která ji měla na starosti. Mezi další významné příspěvky patřilo vytvoření východoněmeckého v roce 1955 Hanzovní Pracovní skupina.^[3] Nicméně, jako jeden z těch akademiků, který také zahrnoval Ernst Bloch, kteří se rozhodně odmítli angažovat v politice nebo se stát členy vládních kvazipolitických organizací sponzorovaných, stal se vůči útokům stále zranitelnější. Jeho „Příspěvky k belgicko-nizozemské historii“ („Beiträge zur belgisch-niederländischen Geschichte“) byl odmítnut ke zveřejnění jako „ne marxistický“ v roce 1957 (ačkoli to bylo nakonec publikováno o dva roky později).^[2]

V roce 1958 Heinrich Sproemberg odešel ze svých univerzitních funkcí.^[2]

Oslava

V roce 1965, rok předtím, než zemřel, byl University of Rostock svěřeno Sproembergu a čestný doktorát. Doprovodná citace ho popsala jako „významného badatele dějin středověku, zejména pak Hanzovní historie a zastánce nové generace akademiků “(„bedeutender Erforscher der Geschichte des Mittelalters, insbesondere der hansischen Geschichte, Förderer des wissenschaftlichen Nachwuchses“).^[4]

Výstup (výběr)

Reference