Medaile Hanse Oeschgera - Hans Oeschger Medal

The Medaile Hanse Oeschgera je ocenění udělené Evropská unie pro geovědy (EGU) ocenit vědce, kteří dosáhli „vynikajících výsledků ve výzkumu ledu a / nebo krátkodobých klimatických změn (minulost, přítomnost, budoucnost)“. Ocenění bylo založeno Evropská geofyzikální společnost (EGS) jako uznání vědeckých úspěchů profesora Hans Oeschger.[1] To bylo uděleno EGS v letech 2002 a 2003 a následně EGU.

Seznam příjemců

Zdroj: Evropská unie geověd

RoknázevOrganizace / instituceOceněn pro
2021Sonia I. SeneviratneETH Curych[2]
2019Edward J. BrookOregonská státní univerzita„za produkci záznamů o skleníkových plynech z polárních ledových jader v bezprecedentním rozlišení, které umožňovalo přesnou synchronizaci severu a jihu klimatických signálů a identifikaci minulých variací velmi podrobně.“[3]
2018Hubertus FischerUniversity of Bern„za jeho inovativní vývoj a použití analytických technik k měření chemických sloučenin a koncentrací plynů a jejich izotopových složení v jádrech polárního ledu.“[4]
2017Denis-Didier RousseauAmerická geofyzikální unie„jako uznání za jeho průkopnickou práci při rekonstrukci kontinentálního podnebí tím, že vyvíjel nové proxy a kombinoval je s inovativními simulacemi klimatických modelů.“[5]
2016Paul A. MayewskiClimate Change Institute„jako uznání jeho mimořádného přínosu pro výzkum jádra ledu a klimatu a jeho klíčového přínosu pro chemii jádra ledu.“[6]
2015nebyl udělen
2014Sherilyn C. FritzUniversity of Nebraska-Lincoln„Mimořádný přínos při rekonstrukci a porozumění minulým obdobím sucha v Severní Americe, minulým hydrologickým změnám v tropických oblastech a oblastech střední šířky z jezerních sedimentů a jejímu důkladnému přístupu k dešifrování přirozeného dopadu klimatu na změny krajiny způsobené člověkem.“[7]
2013Miryam Bar-MatthewsGeologický průzkum Izraele„Průkopnický příspěvek a vedoucí postavení v oblasti změny pozemského paleoklimatu pomocí záznamů jeskynních speleotémů s vysokým rozlišením a za její mimořádný přínos k našemu porozumění klimatickým a environmentálním kontextům lidské historie a předhistorií.“[8]
2012Michael E. MannPennsylvania State University„Významné příspěvky k porozumění změně klimatu v dekadickém a stém měřítku za poslední dvě tisíciletí a k průkopnickým technikám syntézy vzorců a severní hemisférické časové řady minulého klimatu pomocí rekonstrukcí proxy dat.“[9]
2011Robert Delmas„Klíčové příspěvky do glaciochemie jádra ledu a jeho průkopnický výzkum rekonstrukce změn ve složení atmosféry.“[10]
2010Françoise GasseCEREGE (Centre Européen de Recherche et d'Enseignement en Géosciences de l'Environnement)„Příspěvek k rekonstrukci variability podnebí během holocénu z kontinentálních archivů a k lepšímu porozumění klimatickým mechanismům zapojeným během tohoto období.“[11]
2009Thomas StockerUniversity of Bern„Příspěvky k pochopení role oceánů v minulých změnách klimatu a za jeho zapojení do studií jádra ledu.“[12]
2008Dominique RaynaudLaboratoire de Glaciologie et Géophysique de l'Environnement (LGGE)„Příspěvek k rekonstrukci minulého složení atmosféry z antarktických ledových jader za posledních 800 000 let a k pochopení vazby mezi skleníkovými plyny a klimatem.“[13]
2007Raymond S. BradleyUniversity of Massachusetts Amherst„Příspěvek k paleoklimatické rekonstrukci z kontinentálních archivů a za pomoc při přístupu založeném na více zástupcích, který vedl ke kvantifikaci změny klimatu za poslední tisíciletí.“[14]
2006Bernhard StaufferUniversity of Bern„Příspěvky k výzkumu jádra ledu, zejména pokud jde o metodický vývoj, měření skleníkových plynů a chemii ledu.“[15]
2005Laurent Labeyrie„Příspěvek do kvartérní paleoklimatologie založený na izotopových měřeních na hlubinných jádrech a pro jeho klíčovou roli v Mezinárodní studii globální námořní změny (IMAGES).“[16]
2004John F. B. MitchellMet Office„Průkopnický výzkum využívající modely obecné cirkulace atmosféra-oceán k pochopení přírodních a antropogenních vlivů na klimatické změny.“[17]
2003Sigfus Johnsen„Za jeho mimořádný přínos pro výzkum jádra ledu prostřednictvím modelování vodních izotopů a jejich použití pro rekonstrukci paleoklimatu.“[18]
2002Philip D. JonesOddělení pro klimatický výzkum, UEA„Za jeho pozoruhodný přínos a trvalé úsilí při rekonstrukci klimatu za posledních 250 let v globálním a regionálním měřítku.“[19]

Viz také

Reference

  1. ^ „EGU - Ocenění a medaile - medaile Hanse Oeschgera“. Evropská unie geověd. Citováno 26. října 2012.
  2. ^ „EGU oznamuje své ceny a medaile 2021“. EGU. Citováno 3. listopadu 2020.
  3. ^ „Edward J. Brook“. EGU. Citováno 30. dubna 2020.
  4. ^ „Hubertus Fischer“. EGU. Citováno 30. dubna 2020.
  5. ^ „Denis-Didier Rousseau“. EGU. Citováno 30. dubna 2020.
  6. ^ „Paul A. Mayewski“. EGU. Citováno 30. dubna 2020.
  7. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Sherilyn C. Fritz“. Archivovány od originál dne 11. června 2015. Citováno 11. června 2015.
  8. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Miryam Bar-Matthews“. Citováno 28. března 2013.
  9. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Michael Mann“. Citováno 30. května 2012.
  10. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Robert Delmas“. Citováno 30. května 2012.
  11. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Françoise Gasse“. Citováno 30. května 2012.
  12. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Thomas Stocker“. Citováno 30. května 2012.
  13. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Dominique Raynaud“. Citováno 30. května 2012.
  14. ^ „EGU - Ocenění a medaile - medaile Hansa Oeschgera - Raymond S. Bradley“. Citováno 30. května 2012.
  15. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Bernhard Stauffer“. Citováno 30. května 2012.
  16. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - Laurent Labeyrie“. Citováno 30. května 2012.
  17. ^ „EGU - Ocenění a medaile - Medaile Hanse Oeschgera - John Mitchell“. Citováno 30. května 2012.
  18. ^ „Ocenění EGS - medaile Hanse Oeschgera 2003“. Archivovány od originál dne 27. dubna 2012. Citováno 26. října 2012.
  19. ^ „Ocenění EGS - medaile Hanse Oeschgera 2002“. Archivovány od originál dne 18. července 2011. Citováno 26. října 2012.