Guigemar - Guigemar

"Guigemar" je Breton lai, druh narativní básně, napsaný Marie de France během 12. století. Báseň patří do sbírky známé jako Lais Marie de France. Stejně jako ostatní kolekce ve sbírce, Guigemar je napsán v Anglo-normanský jazyk, dialekt Stará francouzština, v rýmujících se oktosyllabických dvojverších.

„Guigemar“ je jedním z děl, ve kterých autorka výslovně uvádí své jméno jako „Marie“. V prologu tohoto lai prohlašuje za svou práci dva cíle: vzdát oprávněnou chválu lidem, kteří si ji zasloužili, navzdory tomu, co možná řekli závistiví soupeři; a představit příběhy některých písní, které byly v té době dobře známé. Bylo navrženo, aby prolog „Guigemar“ předcházel celkovému prologu k Lais v rukopisu Harley 978, jediný rukopis, který zaznamenává všech dvanáct známých Mariiných knih.[1]

Spiknutí

Guigemar, syn věrného vazala králi Bretaň, je odvážný a moudrý rytíř, který navzdory svým mnoha kvalitám nebyl schopen cítit romantická láska. Jednoho dne na lovecké výpravě smrtelně raní bílou laň, ale je také zraněn. Před smrtí k němu mluví zadek a zanechává kletbu, že jeho rána může být uzdravena pouze ženou, která bude trpět pro lásku k němu, a on bude trpět stejně pro ni.

Guigemar bloudí lesem, dokud nenajde řeku a bohatě zdobený člun bez posádky. Nastoupí na něj a leží v bolestech. Když se vrátí, uvědomí si, že loď opustila přístav a že není schopen ovládat, kam ho zavede.

Loď ho vezme do země, kde pán uvěznil svou dámu ze žárlivosti. Paní smí vidět jen další dva lidi: dívku, která se stala její důvěrnicí, a staršího kněze. Jedinou částí jejího vězení, která není zděná, je zahrada obklopená mořem. Kouzelný člun nesoucí Guigemar doky poblíž zahrady. Dáma a její dívka mají sklon k rytířově zranění a ukrývají ho ve své pozlacené kleci. Guigemar a dáma se do sebe zamilují téměř okamžitě, ale každý si není jistý, zda jsou jejich city vzájemné. Rytíř svěřuje své city dívce, která se svou paní domluví tajné setkání. Jakmile je dáma přesvědčena o upřímnosti Guigemarových motivů, naplní svou lásku. Jejich rok a půl blaženosti končí, když je pánův komorník objeví společně. Pán nutí Guigemara, aby se vrátil do své vlastní země. Na znamení vzájemné věrnosti si dáma uvázala na jeho košili uzel, který dokáže rozvázat jen ona, aniž by se roztrhla nebo seřízla, a on jí dá opasek svázaný uzlem, který dokáže rozvázat jen on.

Guigemar je ve své zemi oslavován jako hrdina, ale na svou vzdálenou lásku může jen pomyslet. Mezitím pán uvězní svou dámu v mramorové věži. Po dvou letech zajetí byla z její touhy po Guigemarovi velmi depresivní. Podaří se jí uniknout z věže a zvažuje, že se utopí v nedalekém moři. Poté zahlédne stejnou záhadnou loď, která už dávno nesla Guigemara, a rozhodne se na ni nastoupit. Loď ji přivede do Bretaně, kde ji zajme lord Mériaduc. Šíleně se do ní zamiluje a pokusí se ji znásilnit, ale uzel v opasku jeho pokusu zabrání.

Později Lord Mériaduc pořádá turnajový turnaj, kterého se zúčastní Guigemar. S vědomím, že Guigemar nosí košili s uzlem, který dokáže rozvázat pouze jeho pravá láska, a že ta dáma nosí opasek, který dokáže rozvázat pouze její skutečná láska, ji Lord Mériaduc přivolá, aby se s Guigemarem setkala, přičemž měla podezření, že jsou oba propojeni. Guigemar tu dámu nepozná; proto, aby otestoval její identitu, jí dovolí, aby se pokusila rozvázat svázanou košili, kterou mu dala před lety. Ačkoli uspěje, Guigemar stále odmítá přijmout svou identitu, dokud neodhalí svázaný pás. Poté mu řekne o své smutné cestě. Mériaduc se pokouší udržet dámu pod svou kontrolou, ale Guigemar obléhá jeho země. Mnoho lidí umírá na obou stranách konfliktu, ale nakonec zvítězí Guigemar.

Narážky a vliv

Ukazuje nástěnnou malbu, která zdobí pokoj královny Venuše, bohyně lásky, házení Ovid je Remedia Amoris do ohně.[2] Toto dílo římského básníka Ovid radí čtenářům, jak se vyhnout tomu, aby vás láska nezmietla. Podle francouzských historiků Patricka Kernéveze a André-Yvesa Bourgèse může být postava Guigemara založena na Guihomar II., Vikomt Léon.[3]

The rytířská romantika Generides ukazuje vliv této práce a scény mezi milenci skutečně ukazují záměrné napodobování.[4]

Viz také

Reference

  1. ^ Laurence Harf-Lancner, poznámky k „Les Lais de Marie de France“, s. 27, Livre de Poche 1990. ISBN  2-253-05271-X
  2. ^ Laurence Harf-Lancner, poznámky k „Les Lais de Marie de France“, s. 39, Livre de Poche 1990. ISBN  2-253-05271-X
  3. ^ Patrick Kernévez, André-Yves Bourgès Généalogie des vicomtes de Léon (XIe, XIIe et XIIIe siècles). Bulletin de la Société archéologique du Finistère, svazek CXXXVI, 2007, s. 157-188.
  4. ^ Laura A. Hibbard, Medieval Romance v Anglii p234 New York Burt Franklin, 1963

Další čtení

  • BROOK, LESLIE C. "GUIGEMAR A BÍLÝ PÁN." Střední 56vum 56, č. 1 (1987): 94-101. Zpřístupněno 16. června 2020. doi: 10,2307 / 43629066.