Zvonění gongu - Gong chime

A zvonění gongu je obecný termín pro sadu malých, vysokých bossů hrnec gongy. Gongy jsou obvykle umístěny v pořadí podle výšky tónu, přičemž šéf je na šňůrách držených v nízkém dřevěném rámu. Rámečky mohou být obdélníkové nebo kruhové (ty se někdy nazývají „kruhy gongu“) a mohou mít jednu nebo dvě řady gongů. Hraje je jeden až čtyři hudebníci, přičemž každý z nich udeří dvěma polstrovanými tyčemi. V mnoha případech jsou důležitým nástrojem Jihovýchodní Asiat hudební soubory, jako např indonéština Gamelan, kulintang nebo thajština pi phat. Z tohoto důvodu se takovým souborům někdy říká „gong chime ansámble“ nebo „gong chime orchestry“ a široká paleta hudby „gong chime music“.
Gongové zvonkohry se obvykle hrají buď v sólovém stylu, poskytují virtuózní ozdobnou roli, nebo poskytují rytmickou roli, například v kolotomická struktura.[1]
Termín lze také použít k označení ručních laděných gongů hraných s vysokou rytmickou hustotou, jako je například starší indonéskýBalijské reyong, a gangsa, a také některé soubory menšin v hornatém nitru města Vietnam.[1]
Seznam zvonkohry gongu
- Zdroj: Sibyl Marcuse. Hudební nástroje: komplexní slovník. New York: Doubleday, 1964: 213.








- Babarangan (Bali, Indonésie)
- Bonang (Jáva, Indonésie)
- Cồng chiêng (Vietnam)
- Cang-chen (Tibet)
- Degung (Západní Jáva, Indonésie)
- Gong hui (Thajsko)
- Jengglong (Západní Jáva, Indonésie)
- Kenong (Jáva, Indonésie)
- Khong mon (Pondělí Barmy a Thajska)[2]
- Khong ñai (Laos)
- Khong noï (Laos)
- Khong wong lek (Thajsko)
- Khong wong yai (Thajsko)
- Kong von thom (Kambodža)
- Kong toch (Kambodža)
- Kong mon (Kambodža)
- Gangsa (Bali, Indonésie)
- Kulintang (Indonésie)
- Kromo (Dayakové Borneo, Indonésie)
- Kye čeká (Barma)
- Maung zaing (Barma)
- Mong (Shan State)
- Reyong (Bali, Indonésie)
- Talempong (Minangkabau Sumatra, Indonésie)
- Tatabuan (Moluky, Indonésie)
- Yunluo (Čína)
Viz také
Reference
- ^ A b Heins, Ernst (2001). „Gong-zvonkohra“. V Root, Deane L. (ed.). The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Oxford University Press.
- ^ Clark, Mitchell (2005). „Sounds of the Silk Road: Musical Instruments of Asia.“ Boston: Museum of Fine Arts Publications.