Gjon Kastrioti II - Gjon Kastrioti II

John Castriot II
narozený1456
Zemřel1502
Vznešená rodinaCastriot
ManželkaJerina Branković
OtecSkanderbeg
MatkaDonika Kastrioti

John Castriot II (italština: Ioanne Castrioto,[1] Giovanni Castrioto;[2] Albánec: Gjon Kastrioti II 1456[3]–1502), byl synem Skanderbeg, albánský národní hrdina, a Donika Kastrioti, dcera Gjergj Arianiti. Byl na krátkou dobu pánem Kruja po otcově smrti, vévoda z San Pietro v Galatině (1485), hrabě z Soleto, Signore of Monte Sant'Angelo a San Giovanni Rotondo. V roce 1495 Ferdinand I. Neapolský dal mu titul Signore of Gagliano del Capo a Oria. Během dospívání byl nucen opustit zemi po smrti svého otce v roce 1468. Známý je také svou rolí v albánském povstání z roku 1481, kdy po dosažení albánského pobřeží z Itálie usadit se Himara, pokusil se bojovat proti Pohovky.[4] V červnu 1481 podporoval síly Ivan Crnojević úspěšně zachytit Zetu z Osmanů.[5] Nebyl schopen obnovit Kastriotské knížectví osvobodit Albánii od Osmanů a po třech letech války v roce 1484 odešel do Itálie.[4]

Rodina

Oženil se Jerina Branković,[1][2] dcera srbského despota Lazar Branković.[6] Měli následující problém:

Potomci Castriota žijící v Itálii dnes představují jediného potomka Manuel II Palaiologos, pradědeček Jeriny.[7]

Viz také

Reference

  1. ^ A b Theodore Spandounes (Spandugnino), De la origine deli Imperatori Ottomani, Sathas, C. N. (ed.) (1890) Documents inédits relatifs à l'histoire de la Grèce au moyen âge, IX (Paris), str. 159
  2. ^ A b C d Breve memoria de li discendenti de nostra casa Musachi, str. 284
  3. ^ Zbornik Odsjeka za Povijesne Znanosti Zavoda za Povijesne i Društvene Znanosti Hrvatske Akademije Znanosti i Umjetnosti. HAZU. 1999. s. 169. ... 1456 rođen je princ Gjon Kastrioti, Skenderbegov sin
  4. ^ A b Anamali 2002, str. 413–416
  5. ^ Евгениј Љвович Немировски (1996). Почеци штампарства у Црној Гори, 1492-1496. ЦНБ „Ђурђе Црнојевић“. p. 99. Citováno 24. dubna 2013.
  6. ^ Dejan Nikolić (1996). Svi vladari Srbije. Národní biblioteka "Resavska škola". већ само кћерке - Јелачу (Јелену), Ирину и Милицу
  7. ^ Runciman 1990, s. 183–185

Zdroje