Giuseppe Civati - Giuseppe Civati

Giuseppe Civati
Giuseppe Civati ​​daticamera.jpg
Člen Poslanecké sněmovny
V kanceláři
15. března 2013 - 23. března 2018
Osobní údaje
narozený (1975-08-04) 4. srpna 1975 (věk 45)
Monza, Itálie
Národnostitalština
Politická stranaPDS (1991-1998)
DS (1998-2007)
PD (2007-2015)
Možný (od roku 2015)
Alma materUniversity of Milan
obsazeníPolitik

Giuseppe "Pippo" Civati (narozen 4. srpna 1975) je italský politik, bývalý vůdce Možný a člen Italská sněmovna od roku 2013 do roku 2018.

Životopis

Komunální a regionální zkušenosti

Velmi blízko Romano Prodi, Civati ​​byl zvolen do městské rady v Monza v roce 1997 a v následujícím roce se stal městským tajemníkem Demokraté levice.[1] Od roku 2002 do roku 2004 je Civati ​​členem provinčního sekretariátu DS v Milán, zatímco v letech 2005 až 2006 byl členem regionálního sekretariátu strany v roce 2006 Lombardie.[1] Na Duben 2005, Civati ​​byl zvolen do regionální rady v Lombardie.[1]

V Demokratické straně

Po Walter Veltroni rezignaci u příležitosti Primárek Demokratické strany 2009, Civati ​​podporováno Ignazio Marino.[2]

Dohromady s Matteo Renzi, Civati ​​zahájila v roce 2010 leopoldskou konvenci a byla členkou proudu z Rottamatori (Škrabky). V následujících letech se Civati ​​stal kritickým vůči Renziho pozicím a rozchodu.[3]

S Volby 2013, Civati ​​je zvolen do Poslanecká sněmovna a podporoval dialog mezi jeho stranou a Evropskou unií Pohyb pěti hvězd. Civati ​​kritizoval rozhodnutí sestavit vládu s Lidé svobody, takže nepodporoval Kabinet Letta[4] a později hlasoval proti Renziho kabinet.[5]

Civati ​​se ucházel o roli tajemníka PD u příležitosti 2013 primárky, ale byl poražen Matteo Renzi. Když se Renzi stala premiér, Civati ​​se začal střetávat s vedením strany, dokud se nerozhodl opustit demokratická strana v květnu 2015[6] a založil nový uprostřed vlevo strana s názvem Možný.[7]

Zdarma a rovní

Možný byla jednou ze zakládajících stran levé křídlo Zdarma a rovní koalice. Civati ​​běžel za Poslanecká sněmovna u příležitosti Volby v roce 2018, ale neuspěl ve volbách a později odstoupil z funkce tajemníka Možný.[8]

Volby do Evropského parlamentu 2019

U příležitosti voleb do Evropského parlamentu v roce 2019 Civati ​​byl kandidátem na Zelená Evropa seznam. Poté článek od Il Foglio uvedlo, že dva kandidáti na seznamu (Giuliana Farinaro a Elvira Maria Vernengo) obdrželi podporu od Zelená fronta (vedené Vincenzo Galizia, bývalý vůdce mládežnické sekce Trikolorní plamen ), Civati ​​stáhl (neformálně) svou kandidaturu a pozastavil svou volební kampaň.[9]

Nakonec byl Civati ​​nejhlasovanějším kandidátem na seznamu s 12 247 preferencemi,[10] ale nebyl zvolen, protože EV získal pouze 2,29% hlasů, což je pod hranicí 4% stanovenou italským volebním zákonem.

Reference

  1. ^ A b C „Životopis Giuseppe Civatiho“. Ciwati.it. Citováno 28. října 2018.
  2. ^ „Pd / Civati ​​ad Affari:“ Marino in campo. Niente apparati, il web la nostra forza"". AffariItaliani.it. 6. července 2009. Citováno 28. října 2018.
  3. ^ „Dai Ds alla Leopolda, la corsa del“ disidente „Pippo Civati“. RaiNews.it. 6. května 2015. Citováno 28. října 2018.
  4. ^ „La mia personalissima posizione“. Ciwati.it. 29.dubna 2013. Citováno 28. října 2018.
  5. ^ „Giuseppe Civati ​​Attacca il Governo Renzi:“ La Maggioranza del Partito Democratico Consegna il Paese a Silvio Berlusconi"". L'Espresso. 21. února 2014. Citováno 28. října 2018.
  6. ^ „Civati ​​lascia il PD“. Il Post. 6. května 2015. Citováno 28. října 2018.
  7. ^ ""Possibile ", la cosa rossa di Civati. Nel databáze ha già 50mila iscritti:" Mi seguiranno in tanti, anche big del Pd"". Corriere della Sera. 26. května 2015. Citováno 28. října 2018.
  8. ^ „Flop di Leu, Civati ​​e D'Alema fuori. Grasso:“ Andiamo avanti, pronti a confronto con Di Maio"". La Repubblica. 5. března 2018. Citováno 28. října 2018.
  9. ^ „Scissioni e liti. Il Foglio manda in tilt il fronte dei Verdi“. www.ilfoglio.it.
  10. ^ Stefanoni, Franco (27. května 2019). „Elezioni europee, chi ha preso più preferenze: Salvini 2,2 milioni, Berlusconi 594 mila, Meloni 434 mila. Tutti i più votati“. Corriere della Sera.

externí odkazy