Gertruda Sekaninová-Čakrtová - Gertruda Sekaninová-Čakrtová

Gertruda Sekaninová-Čakrtová v roce 1963.

Gertruda Sekaninová-Čakrtová, narozený Stiassny (21. května 1908 - 29. prosince 1986) byl a čeština a Československý právník, politik a diplomat židovského původu, později také a disident a signatář Charta 77. Ona je nejvíce známá pro bytí jeden ze čtyř zástupců Národní shromáždění Československé socialistické republiky který hlasoval proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu na podzim roku 1968, po Invaze Varšavské smlouvy do Československa.

Raná léta, před druhou světovou válkou

Narodila se v roce 1908 v Budapešť (pak Rakousko-Uhersko ), jako Gertruda Stiassny, bohatému židovský rodina.[1][2] Byla nejstarší ze čtyř dětí.[3] Její rodiče, Richard a Alžběta Stiassny, se přestěhovali do Maďarsko z Čechy řídit rodinnou textilní výrobu. Její otec zemřel, když jí bylo 12 let.[3] Jedním z jejích bratrů byl Josef „Pepek“ Stiassny (Joseph „Joe“ Stiassny) (1916-1944), který se později stal známým jako poručník a vychovatel chlapců v Tereziánské ghetto, kde přispíval do časopisu Vedem. V roce 1910 se rodina přestěhovala zpět do Havlíčkův (tehdy německý) Brod, kde Gertrude studovala a promovala tělocvična (1922–27).[3] Ve studiu pokračovala na Právnické fakultě v Brně Univerzita Karlova v Praha. Během studií začala spolupracovat levicový studenty a pracoval v různých levicových organizacích[3] (Společnost pro hospodářské a sociální sblížení se SSSR, Kostufra, Syndicate of Working Women Intelligence atd.). V roce 1932 nastoupila do Komunistická strana Československa. Ve stejném roce promovala a začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři Dr. Ivana Sekaniny, za kterou se provdala v roce 1935.[3] V roce 1938 složila Barová zkouška a začal vykonávat advokacii. Jako advokátka se účastnila mezinárodních procesů se zástupci levice.

Ivan Sekanina byl mimo jiné znám jako obhájce Ernst Torgler a Georgi Dimitrov, obviněn z zapálení Německého říšského sněmu, což mu vyneslo nenávist Nacisté.[3] Dne 16. Března 1939, den poté, co Němci zahájili okupace Československa, Ivan Sekanina byl zatčen. Byl popraven v Sachsenhausen dne 21. května 1940, v den 32. narozenin jeho manželky.[1][3]

druhá světová válka

Po zatčení svého manžela pokračovala v právnické praxi. V roce 1940 byla nucena opustit kvůli rozšířenému používání Norimberské zákony v Protektorát Čechy a Morava. Poté pracovala jako zdravotní sestra v dětských útulcích. V říjnu 1942 byla převezena do terezínského ghetta. Pracovala jako vychovatelka mladistvých Geltungsjude dívky.[3][4]

V roce 1944 byla deportována do Osvětim, kde byla vybrána nucené práce v Kurzbachu (pobočka Koncentrační tábor Gross-Rosen ).[3] Dne 21. ledna 1945 byl tábor kvůli blížící se evakuaci Rudá armáda. Opustila tábor v pochod smrti míří do koncentračního tábora v Bergen-Belsen. Spolu s několika dalšími vězni se jí podařilo uprchnout. Osvobodila ji americká armáda v Regis-Breitingen po několika měsících úkrytu jako nucený dělník v Sasko. Většina její početné rodiny zahynula během Holocaust.[1]

Činnosti v poválečném Československu

Po válce pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a jako stálá delegátka Československa v Spojené národy.[3] 8. sjezd KSČ ji vybral za členku ÚV KSČ. V ústředním výboru pracovala do roku 1949. Po návratu z USA v roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věcí, Vladimír Clementis.[3] V roce 1948 se podruhé provdala, tentokrát s Kazimírem Čakrtem, který pracoval na ministerstvu financí. Měli jednoho syna, Michala Čakrta (nar. 1948).[3]

Sekaninová-Čakrtová unikla stranickým čistkám, i když podle historiků přesně spadala do kategorie skrytých nepřátelé třídy, klasifikovaná sovětskými poradci (byla židovská a měšťanského původu, vzdělaná a měla blízké osobní vazby na osoby stíhané v politických procesech).[3] Je možné, že jí pomohlo přátelství s mnoha úředníky režimu, které znala z předválečného období. V roce 2013 vyšlo najevo, že se v té době musela pod hrozbou pronásledování vzdát majetku zděděného po rodičích.[1] V roce 1957 byla s manželem vyšetřována pro údajnou špionáž a finanční podvody spáchané bratrancem jejího manžela Janem Čakrtem. Tato vykonstruovaná obvinění vyústila v sebevraždu jejího manžela. Podle jiné verze byl Kazimír Čakrt zatčen na žádost ministra financí Július Ďuriš, který věřil, že Čakrt pomohl rakouské delegaci při jednáních o finančním a právním vyrovnání mezi Československem a Rakouskem po válce.[5] Po sebevraždě jejího manžela byla Sekaninová-Čakrtová odvolána z funkce a později pracovala na ministerstvu školství jako vedoucí nově zřízeného legislativního a správního odboru.

Sekaninová-Čakrtová svědčila v procesu z roku 1963 se spoluautorkou norimberských zákonů, Hans Globke.

Jako bývalá chovankyně koncentračního tábora svědčila v procesu z roku 1963 u spoluautora norimberských zákonů, Hans Globke.[6]

V volby konané v roce 1964, se vrátila do politiky jako členka Národního shromáždění. Podporovala návrh zákona kromě promlčecí doba za válečné zločiny spáchané během druhé světové války. Během Pražské jaro, podpořila zrušení cenzury.

V letech 1968 až 1969 působila jako místopředsedkyně Československého svazu žen.

V dubnu 1968 jí byl udělen Řád republiky.[3]

Po roce 1968

V průběhu roku 1968 začala Sekaninová-Čakrtová postupně narůst v deziluzi z komunistické ideologie a politiky. Po Sovětská invaze do Československa v srpnu 1968 hlasovala jako jedna ze čtyř poslankyň Národního shromáždění proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu[7] a navrhl jejich úplné stažení z československého území (ostatní poslanci byli František Kriegel, František Vodsloň a Božena Fuková[8]). Kvůli těmto postojům byla spolu s dalšími rebelujícími členy Národního shromáždění zbavena mandátu a vyloučena z komunistické strany.[1]

Zbytek života strávila prací nesouhlasit. Podepsala Chartu 77,[9] byl zapojen do Výbor pro obranu nespravedlivě pronásledovaných[1][3] a podporoval pronásledované hudebníky z kapely Plastoví lidé vesmíru. Za svůj přístup byla obtěžována Státní bezpečnost (StB). Státní bezpečnost ji označila jako „... osoba nepřátelská vůči Sovětskému svazu ... nepřijímá vedení ÚV KSČ a svým chováním se pokouší podkopat pozitivní výsledky vnitřní a zahraniční politiky Československa.“[10]

Sekaninová-Čakrtová strávila svá pozdější roky v Polná u Jihlava. Zemřela v roce 1986 v Jihlavě na zranění. Krátce před její smrtí StB poznamenala: „Její postoje ke skutečnému socialismu zůstávají nepřátelské ...“.[3]

Reference

  1. ^ A b C d E F „Syn političky Sekaninové-Čakrtové má nárok na svůj majetek, rozhodl soud“ (v češtině). novinky.cz (původně ČTK ). 18. ledna 2013. Citováno 21. září 2013.
  2. ^ Kamp, Michal (2009). „Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950“ (PDF) (v češtině). Masarykova univerzita v Brně. p. 79. Citováno 21. září 2013.
  3. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str Šiška, Miroslav (20. května 2013). "Gertruda Sekaninová-Čakrtová: žena, která vzdorovala osudu" (v češtině). novinky.cz (původně Právo). Citováno 21. září 2013.
  4. ^ "Nové přírůstky do oddělení holocaustu" (v češtině). Židovské muzeum v Praze, Zpravodaj 2001/4. 2001. Archivovány od originál dne 23. září 2013. Citováno 21. září 2013.
  5. ^ Černý, Bohumil (2002). "Sebevražda dr. Kazimíra Čakrta" (PDF) (v češtině). Polensko. 21–22. Citováno 21. září 2013.
  6. ^ „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, Čtvrtek 24. září 1964“ (v češtině). Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Citováno 21. září 2013.
  7. ^ Horák, Ondřej (25. ledna 2008). „Ostrůvek v moři komunismu“. Lidové noviny (v češtině). lidovky.cz. Citováno 21. září 2013.
  8. ^ Janouch, František (25. srpna 2013). „František Kriegel se nepodvolil. Na hrdiny srpna 68 se nesmí zapomenout“. Mladá fronta DNES (v češtině). iDNES. Citováno 21. září 2013.
  9. ^ „Podpis Gertrudy Sekaninové-Čakrtové pod Chartou 77“ (v češtině). Libri Prohibiti (Univerzita Karlova). Archivovány od originál dne 28. září 2013. Citováno 21. září 2013.
  10. ^ Archiv bezpečnostních složek, složka SEO KS SNB Praha číslo 21045

Další čtení

  • Pernes, Jiří (2006). Komunistky s fanatismem v srdci (v češtině). Praha: Brána. ISBN  80-7243-284-2.