Galsan Tschinag - Galsan Tschinag - Wikipedia

V tomhle Mongolské jméno, křestní jméno je Galsan. Chinaag je patronymic, ne a rodinné jméno.
Galsan Tschinag
Чинаагийн Галсан
Galsan tschinag.JPG
Na čtení v Mnichově v roce 2006
narozený
Irgit Shynykai oglu Churuk-Uvaa

(1944-12-26) 26. prosince 1944 (věk 75)
Provincie Bayan-Ölgii, Mongolská lidová republika
obsazení
Básník

Galsan Tschinag (Německá výslovnost: [ˈꞬalzan ˈtʃʰɪnak], mongolský: Чинаагийн Галсан, romanized:Qinaagiin Galsan, ᠴᠢᠨᠠᠭ᠎ᠠ ᠶᠢᠨ ᠭᠠᠯᠰᠠᠩ, [ˈTʃʰinɑːɡiːŋ ˈɢɑɮsəŋ], narozený Irgit Şınıkay oğlu Çuruk-Uvaa (Tuvan: Иргит Шыныкай оглу Чурук-Уваа, výrazný[iɾ.gitʰ ʃɯ̃.nɯ.ka̠j o̞ɣ.ɫu tʃu.ɾuk u.ʋa̠ː]), 26. prosince 1944 v Provincie Bayan-Ölgii, Mongolsko ), je mongolský spisovatel románů, básní a esejů v německý jazyk, i když pochází z a Tuvan Pozadí. On je také často popisován jako a Šaman, a je také učitelem a hercem.[1][2]

Život

Narozen v horní části Altajské hory v západním Mongolsku, nejmladší syn tuvanského šamana, se Galsan specializoval na Germanistika na Univerzita Karla Marxe v Lipsko, Východní Německo (1962-1968). Svou diplomovou práci zpracoval pod Erwin Strittmatter, a po ukončení studia začal pracovat jako učitel němčiny na Mongolská národní univerzita. V roce 1976 byl jeho učitelský průkaz odebrán kvůli jeho „politické nedůvěryhodnosti“. Pokračoval v práci na dvanáctihodinové směny a přestupoval mezi všemi čtyřmi mongolskými univerzitami. V roce 1980, ve věku 36 let, byl Galsanovi diagnostikován život ohrožující srdeční stav. Později se ze stavu zotavil a připisuje své „šamanské síly“ a spoustu cvičení na záchranu života.[3]

Autor dnes tráví většinu roku ve svém domě v mongolském hlavním městě Ulan Bator, spolu se svou téměř 20letou rodinou. Tráví také mnoho času čtením v německy mluvícím světě a v celé Evropě a také se snaží přiblížit svým tuvanským kořenům v západních mongolských stepích. Ačkoli stále píše hlavně v němčině, jeho knihy byly přeloženy do mnoha dalších jazyků. Kromě svého psaní je Galsan aktivistou pro tuvanskou menšinu a praktikuje šamanské léčení.[4][5]

Práce v angličtině

Práce v němčině

(s předběžnými anglickými tituly)

  • 1981 „Eine tuwinische Geschichte und andere Erzählungen“ (Tuvanský příběh a další povídky)
  • 1993 „Das Ende des Liedes“ (Konec toho)
  • 1994 „Der blaue Himmel“ (Modré nebe)
  • 1995 „Zwanzig und ein Tag“ (Dvacet jedna dní)
  • 1996 „Nimmer werde ich dich zähmen können“ (Never Will I Tame You)
  • 1997 „Die Karawane“ (Karavana)
  • 1997 „Im Land der zornigen Winde“ (V zemi zlostných větrů, spoluautorka Amelie Schenk)
  • 1997 „Der siebzehnte Tag“ (Sedmnáctý den)
  • 1999 „Die graue Erde“ (Šedá Země)
  • 1999 „Der Wolf und die Hündin“ (Vlk a fena)
  • 2000 „Der weiße Berg“ (Bílá hora)
  • 2001 „Dojnaa“
  • 2002 „Tau und Gras“ (Rosa a tráva)
  • 2004 „Das geraubte Kind“ (Ukradené dítě)
  • 2007 „Die neun Träume des Dschinghis Khan“ (Devět snů Čingischána)
  • 2008 „Die Rückkehr“ (Návrat)
  • 2011 „Das andere Dasein“ (druhá existence)
  • 2012 „Gold und Staub“ (zlato a prach)
  • 2013 „Der Mann, die Frau, das Schaf, das Kind“ (Muž, žena, ovce, dítě)

Ocenění

Reference

  1. ^ „Mongolei - Zwischen Jurte und Megacity - NDR - TV-Programm“. Prisma (v němčině). Citováno 2020-06-30.
  2. ^ Knittel, Von Anton Philipp. ""Auf den innersten Kern kommen "- Galsan Tschinag über Schamanismus, Heilkunde und Wissenschaft: literaturkritik.de". literaturkritik.de (v němčině). Citováno 2020-06-30.
  3. ^ Knittel, Von Anton Philipp. „Nomadenkind und Mutter Leipzig - Über Galsan Tschinags Erinnerungen an seine Anfänge in Deutschland unter dem Titel" Kennst Du das Land ": literaturkritik.de". literaturkritik.de (v němčině). Citováno 2020-06-30.
  4. ^ Prinzing, Marlies (2010). Der Schamane: Begegnung mit Galsan Tschinag. Berlín: Ullstein. ISBN  978-3-548-74493-3.
  5. ^ Holtgrewe, Ursula. „Galsan Tschinag uvidí Volk helfen: Schamane aus dem Altai-Gebirge kommt nach Wersen“. www.noz.de. Citováno 2020-06-30.
  6. ^ Cassandra Neace (2020-03-16). „Hledání mongolské literatury v překladu“. REZERVUJTE SI RIOT. Citováno 2020-06-30.

externí odkazy

Bibliografie