Gabriel de Lantivy de Kerveno - Gabriel de Lantivy de Kerveno

Gabriel de Lantivy de Kerveno
narozený
Château du Bot, Quimerc'h, Bretaň, Francie
Zemřel
Le Hohwald, Bas-Rhin, Francie
Národnostfrancouzština
obsazeníVoják, administrátor a diplomat
Známý jakoPrvní francouzský konzul v Jeruzalémě

Gabriel Marie Jean Benoit de Lantivy de Kerveno (24. března 1792 - 27. května 1866) byl francouzský voják, správce a diplomat.

Raná léta

Gabriel de Lantivy de Kerveno se narodil v Château du Bot, Quimerch, Pont-de-Buis-lès-Quimerch, Finistère, dne 24. března 1792.[1]Jeho rodiči byli Jacques Louis Alexandre de Lantivy de Kerveno a Félicité Conen de Saint-Luc (1764–1804).[2]Byl jmenován na stranu císaře Napoleon dne 18. října 1807 se stal poručíkem 1. pluku z Chasseurs à Cheval de la Garde Impériale dne 20. července 1810. Kampaň vedl v Německu v letech 1810 a 1811 a v Francouzská invaze do Ruska v roce 1812. Byl vyznamenán v Krasnoe dne 14. srpna 1812, kde si vzal dělo. Byl členem Escadron sacré (Sacred Squadron), která chránila císaře během posledního ústupu. Část jeho pravé nohy byla po zmrznutí amputována a on opustil armádu.[3]

Gabriel de Lantivy byl sub-prefektem Montmorillon od 20. května 1813 do 31. ledna 1819.[1]V roce 1815 se oženil s Marií le Feuvre de la Faluère (C. 1795Měli jedno dítě, Ester de Lantivy de Kerveno (1822–1880).[2]Gabriel de Lantivy byl jmenován rytířem Řád Saint Louis dne 29. února 1816.[3]Byl jmenován sub-prefektem Châtillon-sur-Seine (ze dne 28. března 1822), ze dne Chalon-sur-Saône (od 8. ledna 1823) a Le Havre (od 5. února 1823).[1]

Prefekt

Comte Gabriel de Lantivy de Kerveno byl jmenován prefektem departementu Korsika dne 29. června 1824, nástupce Vicomte Antoine Louis Ange Elysée de Suleau.[4]The Palais Lantivy, správní sídlo prefektury, bylo schváleno královským nařízením ze dne 25. září 1822 a je pojmenováno po Gabrielovi de Lantivy. První kámen položil 2. července 1826.[5][A]On byl následován dne 3. března 1828 Joseph Jérôme Hilaire Angellier.[4]Byl prefektem Basses-Alpes (od 3. března 1828). Byl jmenován Maître des requêtes ve Státní radě dne 1. listopadu 1826 a sloužil od 12. listopadu 1828 do 20. srpna 1830. Byl prefektem Lot (20. dubna - 19. srpna 1830).[1]

Konzul

De Lantivy byl prvním francouzským konzulem Jeruzalém, kde působil v letech 1843–1844. Byl přítomen v době, kdy evropské mocnosti soupeřily o vliv. Hlásil svému ministrovi, že „Anglikáni se snaží přilákat jeruzalémské Židy, protože už mají v Libanonu Druze, aby tuto populaci odřízli od vliv francouzského patronátu. “ Poznamenal, že anglikáni založili dobře vybavenou nemocnici a lékárnu a přivedli lékaře a architekta. Napsal: „Považuji za naléhavé zřídit v Jeruzalémě dvě katolické instituce, které budou samozřejmě také francouzské, aby se vyrovnaly protichůdné vlivy anglikánů a řecko-ruských.[6]

De Lantivy byl později jmenován generálním konzulem Francie v roce Brémy (1846) a v Dublin, Irsko (1852).[1]Stal se z něj rytíř a poté důstojník Čestná legie, velký důstojník Ordre équestre du Saint-Sépulcre de Jérusalem, a byl oceněn Medaile Svaté Heleny.[7]Zemřel v Le Hohwald, Barr, Bas-Rhin dne 27. května 1866.[1]

Reference

  1. ^ Palais Lantivy byl dokončen v roce 1830, ale nebyl obsazen prefektem až do 15. září 1837, kdy se zmocnil Honoré Jourdan du Var.[5]

Zdroje

  • Alain Garric (2015). „Gabriel DE LANTIVY DE KERVENO“. Geneanet (francouzsky). Citováno 2015-04-14.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Benvenisti, Meron (11. 11. 1996). City of Stone: The Hidden History of Jerusalem. University of California Press. p.19. ISBN  978-0-520-91868-9. Citováno 2015-04-14.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • „Gabriel Marie Jean Benoît de Lantivy de Kervéno (1792-1866)“. BnF (francouzsky). Citováno 2015-04-14.
  • „La liste des Préfets de Corse depuis l'an 1800“ (francouzsky). Služby de l’Etat en Corse du Sud. 20. května 2010. Citováno 2015-04-14.
  • „Le Palais Lantivy, siège de la préfecture de Corse“ (francouzsky). Služby de l’Etat en Corse du Sud. 5. května 2010. Citováno 2015-04-14.
  • Théodore Courtaux (1899). Histoire généalogique de la maison de Lantivy, de ses alliance et des seigneuries qu'elle a possédées, Bretagne, Maine, Anjou et Languedoc, suivie des généalogies des maisons de l'Estourbeillon (Bretagne) et de Richemont de Richard'son (Écosse et Francie) ... par Théodore Courtaux et le Cte ​​de Lantivy de Trédion (francouzsky). Paříž: kabinet „l'Historiographe“. Citováno 2015-04-14.CS1 maint: ref = harv (odkaz)