Eugeniusz Rudnik - Eugeniusz Rudnik

Eugeniusz Rudnik
narozený(1932-10-28)28. října 1932
Nadkole, Polsko
Původpolština
Zemřel24. října 2016(2016-10-24) (ve věku 83)
Zaměstnání (s)Hudební skladatel, zvukový režisér, zvukař
NástrojeElektroakustické
Aktivní roky1960–2016

Eugeniusz Rudnik (28. října 1932 - 24. října 2016) byl moderní polský skladatel,elektronický inženýr a zvukař a průkopník elektronické a elektroakustické hudby v Polsku.[1]

Časný život

Rudnik se narodil 28. října 1932 v Nadkole.[2][3]

V roce 1967 absolvoval Fakultu elektroniky na Varšavské technické univerzitě. Od roku 1955 pracoval pro Polské rádio, nejprve jako vedoucí instalatérů, tesařů a malířů.[4]

Kariéra

V roce 1958 začal Rudnik pracovat v Experimentální studio Polského rozhlasu, čtvrté takové zařízení v Evropě, které založil a řídil Józef Patkowski. V letech 1967–68 pracoval ve Studiu elektronické hudby AV ČR Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem, když při implementaci Klangspiele spolupracoval s Włodzimierzem Kotońskim. Na konci 60. a 70. let Rudnik spoluvytvářel některé z norských skladatelů Arne Nordheim díla, včetně "Colorazione" a "Solitaire" (1969).

Rudnik byl jedním z prvních polských producentů elektroakustické hudby a spoluzakladatelem tzv. Polské školy elektroakustické hudby a autor inovativních řešení prostorové zvukové projekce, skladatel Skalary (1966). Byl také autorem jedné z prvních na světě polivverzních skladeb na pásku a první polské skladby kvadrofonní Vox Humana (1968) provedené ve studiu WDR v Kolíně nad Rýnem. Jeho práce definovala a potvrdila roli zvukového producenta jako spoluautora prací elektroakustické hudby.

Jako skladatel Rudnik vytvořil téměř 100 děl ve studiích elektronické hudby ve Varšavě, Stockholmu, Kolíně nad Rýnem, Paříži, Bourges, Baden-Badenu, Bruselu a Gentu. Byly prezentovány na různých rozhlasových stanicích po celé Evropě a v mnoha zemích, stejně jako na mnoha festivalech ve Varšavě, Vratislavi, Finsku, Záhřebu, Stockholmu, Berlíně, Paříži, Arles a dalších. V roce 2006 byl ústřední postavou varšavského vydání festivalu Audio Art Festival. Jeho skladba Homo Ludens byla uvedena v roce 1985 na prestižní světové výstavě současného umění Documenta VIIin Kassel.

Ceny a vyznamenání

Získal mnoho ocenění. Kromě těch, které již byly zmíněny, zahrnují jeden na první mezinárodní soutěži elektronické hudby pro „Dixi“ (1968), 1. cenu na Bourges International Electroacoustic Music Competition (Francie) pro mobilní, pohybliví (1972), 3. cena v Bourges pro Ostinato (1973), 2. cena v Bourges pro Homo Ludens (1984).

Byl jmenován předsedou Výboru pro rozhlas a televizi „za vynikající výsledky v oblasti kreativity a provádění experimentální elektronické hudby pro programy polského rozhlasu a televize“. Získal Varšavský zlatý čestný odznak za zásluhy o Varšavu (1987), čestné rozhlasové ocenění na Festiwal Mediów „Człowiek w zagrożeniu“ v Lodž za „věčné a univerzální hodnoty lidské bytosti dokumentující hrozby moderní civilizace“ (1991), cenu Euphonia d'or v Bourges, rovněž za mobilní, pohybliví, cena Zlatý mikrofon za „oceňované celosvětové úspěchy v oblasti rozhlasového umění a experimentální autonomní hudby“ (1993) a první cena (sdílená s Marií Brzezińskou) na XVII Międzynarodowy Katolicki Festiwal Filmów i Multimediów v Niepokalanów a na festivalu "Dwa Teatry" v Gdaňsk pro Przyjaciółki z Żelaznej ulicy (2002).

V roce 2000 mu byl udělen Rytířský kříž Řádu Polonia Restituta. Dne 27. října 2012 na festivalu Soundedit obdržel Rudnik Człowiek ze Złotym Uchem cena za „průkopnickou práci v oblasti hudební produkce“. Zemřel 24. října 2016, čtyři dny před svými 84. narozeninami.[5][6]

Autonomní umělecká díla

  1. 1965 – Kolaż
  2. 1965 – Korzeń
  3. 1965 – Lekcja
  4. 1966 – Skalary - studium technologické
  5. 1967 – Dixi
  6. 1968 – Metamorfoza - muzyka ilustracyjna
  7. 1968 – Vox Humana
  8. 1969 – Rondo
  9. 1970 – Moje
  10. 1971 – Divertimento
  11. 1972 – Mobil
  12. 1972 – Mobile (wersja czterokanałowa)
  13. 1973 – Ostinato
  14. 1973 - Připraveno
  15. 1973 – Wokale
  16. 1974 – Etiuda monotematyczna
  17. 1974 – Muzyka baletowa
  18. 1974 – Nature morte avec l’oiseau (wersja czterokanałowa)
  19. 1974 – Nature morte avec l'oiseau
  20. 1974 – Ostinato (wersja czterokanałowa)
  21. 1974 – Prsten
  22. 1974 – Ring II
  23. 1975 – Gołębie Warszawy (nagranie czterokanałowe)
  24. 1975 – Nokturn
  25. 1976 – Cztery poematy
  26. 1977 – Ready made'77
  27. 1978 – Polak melduje z kosmosu
  28. 1979 – Etude de l'aspirine parisienne
  29. 1979 – Moulin diabolique
  30. 1979 – Moje
  31. 1979 – Nous
  32. 1979 – Omagio all'anonimo
  33. 1980 – Tryptyk - pamięci Franco Ewangelisty
  34. 1982 – Berceuse
  35. 1982 – Elegia - ofiarom wojny
  36. 1982 – Elegie obětem války
  37. 1984 – Ekecheiria - szkic do portretu Mistrza
  38. 1984 – Homo ludens - balet radiowy nie pozbawiony elementów autobiografii
  39. 1984 – Kamienne epitafium - pamięci księdza Jerzego Popiełuszki
  40. 1984 – Szkic do portretu Mistrza
  41. 1986 – Podzwonne - pamięci Andrzeja Markowskiego
  42. 1989 – Gilotyna - dg
  43. 1990 – Annus miraculi
  44. 1990 – Via crucis - epitafium poświęcone pamięci polskich oficerów zamordowanych w kwietniu i maju 1940 przez NKWD i pogrzebanych we wsi Katyń koło Smoleńska
  45. 1992 – Pan Jezus niewierzących
  46. 1992 – Ptacy i ludzie - etiuda koncertowa na czworo artystów, troje skrzypiec, dwa słowiki, nożyczki i garncarkę ludową
  47. 1994 – Panichida - pamięci Jerzego Bienieckiego
  48. 1995 – Annus mirabilis
  49. 1995 – Diewuszka, wasze dokumienty
  50. 1995 – Interludia
  51. 1995 – Przyjaciółki z Żelaznej ulicy - radiowa ballada dokumentalna
  52. 1995 – Sekunda wielka - mala suita dokumentalna dla dorosłych
  53. 1995 – Téma G-M-E-B
  54. 1997 – Divertimento
  55. 1997 – Martwa natura z ptakiem, zegarem, strzelcem i panną
  56. 1997 – Pourqoi Cocteau - epitafium na śmierć Wielkiego Aktora George'a Genicot
  57. 1997 – fáma
  58. 1998 – Homo radiophonicus - radiowa ballada dokumentalna
  59. 1999 – Jesień Ludów
  60. 1999 – Peregrynacje Pana Podchorążego albo nadwiślańskie żarna - radiowa ballada dokumentalna
  61. 2001 – Die Wandlung des Herrn Fahnrich oder die Muhisteine ​​an der Weichsel - Eine dokumentarische mehrspachige Rundfunk Ballade
  62. 2002 – Śniadanie na trawie w grocie Lascaux
  63. 2004 – Agonia pastoralna
  64. 2004 – Johna pamięci rapsod frywolny
  65. 2004 – Manewry albo Dama i huzary - liryczny poemat dźwiękowy lub dźwiękowy poemat liryczny
  66. 2005 – Ecce homo
  67. 2005 – Epitafium - zamęczonym w kamiennym piekle Gross Rosen
  68. 2007 – Epilogos
  69. 2007 – Neomobile
  70. 2008 – Larum - „Dlaboga, co się stało z Wami Żołnierze?“
  71. 2010 – Dzięcielina pałała na taśmę

Reference

  1. ^ Jędrzej Słodkowski (24. července 2012). „Pionier clubbingu, przyjaciel Bono, Brygada Kryzys ... Znamy bohaterów Soundedit“. gazeta.pl. Citováno 29. října 2016.
  2. ^ gala rozdania nagród „Człowiek ze Złotym Uchem”, festival Zvuk, Łódź, 27. października 2012
  3. ^ Słodkowski, Jędrzej (28. října 2012). „Gala Soundedit: Ludzie ze Złotym Uchem i wspaniałe koncerty“. gazeta.pl. Citováno 28. října 2016.
  4. ^ Antoni Beksiak. „Eroticky odvážný elektronický Eugeniusz“ Archivováno 24. března 2015 v Wayback Machine, Culture.pl; vyvoláno 29. května 2014.
  5. ^ tmw / kk, "Pionier polskiej muzyki elektronicznej nie żyje. Eugeniusz Rudnik miał 84 lata ", tvn24.pl (24. října 2016). Zpřístupněno 2. prosince 2019).
  6. ^ RIP: Eugeniusz Rudnik, tinymixtapes.com; zpřístupněno 28. října 2016.

Bibliografie

  1. Archivy Bolesława Błaszczyka 2008;
  2. G. Michalski; Eugeniusz Rudnik, in: Ruch Muzyczny č. 7, 1970,
  3. J. Bieniecki: Bajadery Eugeniusza Rudnika, in: Teatr Polskiego Radia, nr 1, 1997,
  4. D. Mazurowski; Z E.R. rozmowa niesymetryczna, in: Estrada i Studio, nr 1, 2, 2000.
  5. A. Beksiak; Eroticky odvážný elektronický Eugeniusz, na: Culture.pl, listopad 2012. Citováno 29-05-2014
  6. F. Lech; ERdada pro kazetu - Eugeniusz Rudnik, na: Culture.pl, květen 2014; vyvoláno 29-05-2014