Erbreichsplan - Erbreichsplan - Wikipedia
The Erbreichsplan (Němec pro Plán dědičné říše) byl plán vytvořený Císař Jindřich VI změnit Svatou říši římskou z volitelný do a dědičná monarchie. Takový krok by drasticky změnil charakter Impéria, ale Henry nebyl schopen získat pro plán dostatečnou podporu a byl nakonec zapomenut.
Pozadí
Henry, který byl korunován na císaře Svaté říše římské v roce 1191, byl známý tím, že velmi agresivně střežil a rozšiřoval práva císařské koruny. V roce 1194 napadl také Království Sicílie a dobyl to od svého krále, William III. Téhož roku jeho manželka Constance porodila syna, Frederick II, kdo by, pokud by všechno šlo dobře, zdědil jak císařský titul, tak království Sicílie. Byl to Henryho sen mít impérium a Sicílii trvale sjednocené pod Dům Hohenstaufen.[1]
Bohužel pro Henryho plány však byla Říše volitelnou monarchií, což znamená, že držení Hohenstaufenů nad císařským titulem záviselo na příznivé volby knížaty po smrti každého císaře. Vláda dynastie nad říší nemohla být nikdy bezpečná, pokud knížata kontrolovali volební proces. Henry si byl vědom vývoje v jiných evropských zemích, jako např Francie kde byl pevně stanoven princip dědičné monarchie a síla koruny rostla. Henry se nakonec rozhodl pokračovat v cestě, jak změnit císařský titul na dědičný, a pokusil se získat podporu knížat Říše.
Světští knížata se báli Henryho rozsáhlých pravomocí. Ačkoli dědičná posloupnost pro knížata (Leihezwang) se v říši stalo zvykem, stále to nebylo formální právo a Henry to opakovaně odmítl enfeoff přímý dědic zemřelého prince s jeho územím (nejpozoruhodnějším příkladem toho je Henryho zabavení Markrabství Míšeň v roce 1195 jako prázdné léno po smrti Albrecht hrdý, spíše než potlačit Albrechtova bratra Dietrich I. s markrabětstvím).[2] Výsledkem bylo, že knížata byla nervózní ohledně svých dědických práv a byli ochotni udělit císaři určité ústupky výměnou za zachování těchto práv.
Plán
Po svém dobytí Sicílie v roce 1194 byl Henry zaneprázdněn organizováním možných akcí křížová výprava a vyjednávání o zvolení jeho syna Fredericka za jeho nástupce v říši. Světská knížata mezitím dala najevo svou touhu po dědičných císařských lénech a po uznání dědičnosti také podle ženské linie.[3] Tím, že Henry souhlasil s zvážením těchto požadavků, byl schopen získat souhlas většiny světských knížat s myšlenkou dědičné monarchie. Henry také koupil podporu církevních knížat oznámením, že by byl ochoten vzdát se práva jus spolii, který byl roky používán proti církevním zemím.[4]
Přes vysoký stupeň podpory, kterou měl pro tuto myšlenku ze strany světských a církevních knížat, však Henry nebyl schopen zajistit písemnou dohodu. První překážkou plánu byla Arcibiskup z Kolína nad Rýnem, Adolf z Alteny.[3] Kromě toho, že byl obecně proti Henryho vládě, nebyl ochotný vzdát se významné úrovně vlivu, který jeho pozice tradičně zastávala nad císařskými volbami. Když vzbudil odpor několika saský a Durynský knížata proti císaři si Henry uvědomil, že bez odporu nebude schopen založit dědičnou monarchii.[5]
Henry se dále obrátil k papežství v naději, že kdyby mohl získat podporu papeže, bude záležitost vyřešena. Papež Celestine III, nicméně, měl mnoho důvodů oponovat takový plán, včetně klasické papežské opozice proti expanzi imperiální moci v Itálii. Henry se pokusil s Celestinou udělat kompromis, nabídl splnění několika papežských požadavků a pravděpodobně nabídl finanční pobídku. Nakonec papež rozhodl, že nebezpečí dědičné monarchie byla příliš velká, a odmítl Henryho podporovat.[6]
Henry nyní zjistil, že jeho kampaň za přeměnu jeho kanceláře na dědičnou se zastavila. Prozatím se vzdal svých plánů a mezitím zajistil volbu společnosti Frederick as Římský král na konci roku 1196. Během příštího roku byl uvázán vzpourou na Sicílii a přípravami na křížovou výpravu, když v září 1197 náhle zemřel. Jeho smrt definitivně ukončila jeho plány dědičného císařského nástupnictví; problém byl rychle zapomenut, protože Impérium rychle sestoupilo do občanské války mezi Filip Švábský a Otto IV. Henryho pokusy přeměnit císařský titul na dědičný byly nakonec marné a Svatá říše římská zůstala volitelnou monarchií (i když de facto pod Habsburky za poslední čtyři století, s krátkým přerušením) až do jeho rozpadu v roce 1806.