Případ Duke of Westminsters - Duke of Westminsters Case - Wikipedia
The Případ vévody z Westminsteru byl často citovaným případem vyhýbání se daňovým povinnostem. Celý název a citace byla Inland Revenue Commissioners v. Duke of Westminster AC 1;[1] 19 TC 490.
The Vévoda z Westminsteru zaměstnával zahradníka a platil mu jeho příjem po zdanění, který byl značný. Aby snížil daň, přestal vévoda platit zahradníkovi mzdu a místo toho vypracoval a smlouva, souhlasí se zaplacením ekvivalentní částky na konci každého stanoveného období. Podle vtedajších daňových zákonů to vévodovi umožnilo požadovat výdaje jako odpočet, čímž se snížil jeho zdanitelný příjem a jeho odpovědnost vůči daň z příjmu a daňová přirážka.[2]
Oddělení Inland Revenue zpochybnil toto uspořádání jako rovnocenné daňový únik a vzal vévodu k soudu. Ztratili však svůj případ. Soudce, Lord Tomlin, skvěle řečeno:
Každý má právo, pokud je to možné, nařídit své záležitosti tak, aby daň spojená s příslušnými zákony byla nižší, než by byla jinak. Pokud se mu podaří je nařídit, aby zajistil tento výsledek, pak, ať už jsou komisaři pro vnitrozemské daně nebo jeho kolegové daňoví poplatníci bezohlední, jeho vynalézavost, nemůže být nucen platit zvýšenou daň.[3]
Ačkoli toto rozhodnutí bylo atraktivní pro ostatní, kteří se snažili legálně se vyhnout dani vytvořením složitých struktur, od té doby ho oslabily následné případy, kdy soudy zkoumaly celkový účinek. Příkladem pozdějšího, restriktivnějšího přístupu soudů byl Ramsayův princip kde, pokud transakce měla předem připravené umělé kroky, které nesloužily žádnému jinému komerčnímu účelu než šetření daně, správným přístupem bylo zdanit účinek transakce jako celku.
Reference
  | Tento článek se týká zákon ve Velké Británii, nebo jurisdikce, z nichž se skládá, je pahýl. Wikipedii můžete pomoci pomocí rozšiřovat to. |