David W. Peck - David W. Peck

David W. Peck
narozený(1902-12-03)3. prosince 1902
Crawfordsville, Indiana, USA
Zemřel23. srpna 1990(1990-08-23) (ve věku 87)
New York City, New York, USA
Národnostamerický
obsazeníPrávník

David W. Peck (3. prosince 1902 - 23. srpna 1990) byl americký právník. V letech 1947 až 1957 působil jako hlavní soudce odvolacího soudu Nejvyššího soudu v roce New York, a v té době převzal vedoucí úlohu v reformě soudnictví tohoto státu. V roce 1950 v Německu vedl Peck Poradní výbor pro milost o doporučeních pro milost usvědčených z války a nacistických zločinců.

Život a dílo

David Warner Peck se narodil v roce Crawfordsville v Indiana (Crawfordsville je administrativní ředitel Montgomery County a domov Wabash College, soukromá vysoká škola). Peck přeskočil svůj poslední ročník střední školy a ve věku 16 let začal studovat na Wabash College, kde po třech letech místo obvyklých čtyř promoval s vyznamenáním. Poté studoval právo na Harvardská právnická škola. Aby mohl financovat svá studia, pracoval jako lektor.[1]

Po absolvování a získání licence k výkonu advokacie ve státní advokátní kanceláři v New Yorku se Peck připojil k advokátní kanceláři Sullivan a Cromwell kde zůstal po celý svůj život v roce 1934 ve spojení.[2] Byl 31 let partnerem Sullivana a Cromwella a podílel se na občanskoprávních sporech. Peck byl Republikán na počátku 30. let a byl s Thomas E. Dewey a Herbert Brownell tzv.Mladí Turci "republikánské strany v New York County.[1]

V roce 1943 byl Peck jmenován soudcem Nejvyššího soudu v New Yorku.[2] V roce 1947 byl Peck jmenován předsedou soudce odvolacího oddělení Nejvyššího soudu 1. okresu, a byl tedy odpovědný za okresy Manhattan a Bronx. Peckovi při jeho jmenování bylo 44 let a byl tak dosud nejmladším soudcem této hodnosti ve státě New York. V roce 1957 se Peck vrátil do Sullivanu a Cromwella, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1980.[1]

V roce 1955 napsal Peck Případ Greer o případu zesnulé Mabel Seymour Greerové z roku 1946, kterého se sám účastnil jako soudce. Paní Greerová před svou smrtí přiznala, že po narození dala syna k adopci, ale celý podstatný majetek této jinak bezdětné ženy byl odkázán Harvardská Univerzita. Údajný syn závěť napadl.[3] Kniha se stala bestsellerem a prošla osmi vydáními Tučňák a Reader's Digest Edition V roce 1957 byl natočen jako epizoda filmu CBS -Series Playhouse 90.

„Peck Panel“

Vysoký komisař USA pro Německo John McCloy svolané v březnu 1950 jako Poradní výbor pro milost (dt: Poradní sbor pro Pardon, pojmenovaná podle jejího předsedy Peck panel) jako doporučení nezávislého panelu odborníků do vězení osob odsouzených americkými vojenskými soudy jako odsouzené válečné zločince. Panel zahrnoval kromě Pecka jako předsedu další dvě osoby: Frederick A. Moran, předseda New York Board of Parole a brigádní generál Conrad E. Snow, právní poradce amerického ministerstva zahraničí.[4] Právní status panelu Peck nebyl plně pochopen: neměl by to být ani odvolací soud, protože rozsudky na právním základě zákona Rady pro kontrolu č. 10 neviděly žádný orgán pro přezkum, ani pouhý výkon právních předpisů za předpokladu, že je osobnější vzhledem k okolnostem odsouzeného. V praxi měl Peck Panel Vlastnosti kasace jako výbor pro milost. Porota Pecka podrobila žádosti o milost odsouzeným a ospravedlňujícím briefům jejich obhájců, avšak obžaloba již neslyšela, zmírnění trestů bylo uplatněno již strukturálně.[5]

Panel Peck byl na milostné petici 99 odsouzených, všichni byli ve vězení pro válečné zločince v Landsbergu. Panel Peck byl dne 28. srpna 1950 vydal svá doporučení. V 77 z 99 případů panel doporučil snížení pokut; to zahrnovalo, že sedm z 15 rozsudků smrti bylo přeměněno na vězení. Panel Peck uvedl, mimo jiné pro následující osoby usvědčené z následných norimberských procesů doporučuje, aby:[5]

Vysoký komisař USA John McCloy, který musel učinit konečné rozhodnutí, v řadě případů nesouhlasil s doporučeními panelu Peck. Jeho právní poradce a nejbližší důvěrník, Robert R. Bowie, doporučil zejména neposkytnout odsouzeným generálům žádné preferenční zacházení. 31. ledna 1951 McCloy konečně oznámil svá rozhodnutí. V řadě případů se odchýlily od doporučení Panel Peck a pro některé byly přísnější, pro jiné méně přísné. Pouze pět rozsudků smrti z rozsudků NMT zůstalo v platnosti.[5] Z pěti případů smrti přezkoumaných panelem Peck byly v srpnu 1951 provedeny čtyři rozsudky smrti :(Blobel, Braune, Naumann, Ohlendorf ).[7]

Publikace

  • Případ Greer, skutečné soudní drama. Simon and Schuster, New York 1955.
  • Rozhodnutí ze zákona. Dodd, Mead & Company, New York 1961.

Literatura

  • Joan Cook: David W. Peck, 87 let, bývalý soudce a soudní reformátor v New Yorku. In: „New York Times“ vom 24. srpna 1990. (Nachruf)
  • Hilary Earl: Norimberský proces SS-Einsatzgruppen, 1945–1958: Zvěrstvo, právo a historie. Cambridge University Press, Cambridge 2009, ISBN  978-0-521-45608-1.
  • Norbert Frei: Vergangenheitspolitik: die Anfänge der Bundesrepublik und die NS-Vergangenheit. Beck, München 1996, ISBN  3-406-41310-2.

Reference

  1. ^ A b C Joan Cook: David W. Peck, 87 let, bývalý soudce a soudní reformátor v New Yorku.
  2. ^ A b Bulletin státního baru v New Yorku, Bd. 30.
  3. ^ Tajemství paní Zelené… (Time Magazine)
  4. ^ A b Hrabě: Norimberský proces SS-Einsatzgruppen.
  5. ^ A b C d Thomas Alan Schwartz: John McCloy and the Landsberg Cases.
  6. ^ A b McCloy: „Keine generelle Amnestie“.
  7. ^ Pátý rozsudek IMT vynesený v červnu 1951 byl rozsudek smrti generála SS Oswald Pohl

externí odkazy