The mužský sprint událost byla součástí program cyklistické dráhy na Letní olympijské hry 1920.[1] Soutěžilo se 37 závodníků z 11 zemí, přičemž každý národ byl zjevně omezen na čtyři cyklisty (pokles z 12, kdy se akce konala naposledy, v roce 1908).[2] Událost vyhrál Maurice Peeters Nizozemska, první vítězství národa ve sprintu mužů. Dva britští cyklisté, Thomas Johnson a Harry Ryan, byli také ve finále a brali stříbro a bronz.
Jednoho dne před olympijským turnajem se Peeters stal amatérským mistrem světa v dráhové cyklistice. O den později jel olympijský sprint na 1 000 m a byl samozřejmě považován za favorita. V prvním kole prohrál, ale jeho druhé místo stačilo na postup do dalšího kola. Poté vyhrál čtvrtfinále a semifinále. Ve finále jel proti dvěma britským cyklistům, Harrymu Ryanovi a Drobnému Johnsonovi. Snažili se využít své početní výhody a Ryan zaútočil, takže ho Peeters musel dostat zpět. V závěrečné zatáčce se Johnson pokusil vyhrát závod za rohem, ale Peeters byl vpředu a udržel si náskok. Britský tým protestoval proti závodu a tvrdil, že Peeters zablokoval Johnsona tím, že ho donutil vstoupit do banky, ale protest byl odmítnut.[3][2]
Pozadí
Jednalo se o čtvrté vystoupení akce, která se konala na každé letní olympiádě kromě 1904 a 1912. Žádný z finalistů z roku 1908 se nevrátil. Peeters byl oblíbený.[2]
Austrálie, Dánsko a Lucembursko debutovaly ve sprintu mužů. Francie se představila čtvrtě, jako jediný národ soutěžil při každém vystoupení. Poprvé Německo nezasáhlo do mužského sprintu, poté bylo vyloučeno z her 1920 první světová válka.
Formát soutěže
Na rozdíl od moderních závodů ve sprintu (které používají létající časovku na 200 metrů ke kácení a nasazování pole, následované utkáními jeden na jednoho), sprint 1920 používal soutěžní formát se čtyřmi hlavními koly a dvoukolovou repasáží.
V prvním kole bylo 12 rozjížděk, většinou se třemi cyklisty, každý se čtyřmi. První dva v každé rozjížďce postoupili do čtvrtfinále. 24 čtvrtfinále bylo rozděleno do osmi jízd po třech cyklistech; vítěz každého čtvrtfinále postoupil přímo do semifinále, zatímco další dva cyklisté soutěžili v repechage. Konaly se čtyři semifinále repechage po čtyřech cyklistech, přičemž vítěz každé rozjížďky postoupil do finále repechage. Čtyři finalisté repechage soutěžili v jedné rozplavbě, přičemž vítěz se v semifinále přidal k osmi vítězům čtvrtfinále. Proběhly tři semifinále po třech cyklistech, přičemž vítězové postoupili do finále tří mužů.[2]
Evidence
Záznamy o sprintu jsou záznamy o časových zkouškách na 200 metrů, uchovávané pro kvalifikační kolo v pozdějších hrách i pro dokončení závodů.
* Světové rekordy nebyly UCI sledovány až do roku 1954.
Thomas Johnson shodoval olympijský rekord v rozjížďce 6, stejně jako Gerald Halpin v horku 12. Halpin to opět srovnal ve čtvrtfinále 2. Johnson překonal rekord v pátém čtvrtfinále a na posledních 200 metrů zaznamenal 11,8 s.