Cundy v Lindsay - Cundy v Lindsay
| Cundy v Lindsay | |
|---|---|
 Existovala smlouva o prodeji plátěných kapesníků, když si jedna strana mýlila totožnost druhé? | |
| Soud | dům pánů |
| Rozhodnuto | 4. března 1878 |
| Citace | (1877-78) LR 3 App Cas 459; [1874-80] Vše ER Rep 1149 |
| Klíčová slova | |
| Omyl v identitě, neplatný | |
Cundy v Lindsay (1877–78) LR 3 App Cas 459 je Anglické smluvní právo případ na téma chyba, představující koncept, že smlouvy mohou být automaticky prázdnota pro omyl ohledně identity, kde to má zásadní význam.[1] Někteří právníci tvrdí, že takové pravidlo je v rozporu s následnými případy omylu, pokud jde o totožnost, například Phillips v Brooks,[2] kde smluvní strany tváří v tvář jsou pouze zrušitelný pro podvod, chrání kupujícího třetí strany.[3] Konečnou otázkou však je, zda byla pro smlouvu klíčová totožnost druhé smluvní strany. Problémem soudů bylo v zásadě to, která ze dvou nevinných stran by měla nést ztrátu zboží.
Fakta
Lindsay & Co byli mimo jiné výrobci plátěných kapesníků. Obdrželi korespondenci od muže jménem Blenkarn. Pronajal si pokoj na Wood Street 37, Cheapside, ale údajně „Blenkiron & Co“.[4] Společnost Lindsay & Co věděla o renomovaném podniku tohoto jména, který sídlil na Wood Street 123. Společnost Lindsay & Co věřila v korespondenci od této společnosti a doručila Blenkarnu velkou objednávku kapesníků.[4] Blenkarn poté prodal zboží - 250 desítek plátěných kapesníků - nevinné třetí straně, Cundymu. Když Blenkarn nezaplatil, Lindsay & Co žalovala Cundyho za zboží.
Rozsudek
Divizní soud
Divizní soud rozhodl, že Lindsay nemohl získat kapesníky od Cundyho. Blackburn J., který rozhodl, rozhodl takto.[5]
Vláda zákona byla důkladně stanovena - případů je mnoho a nemusím je citovat - že pokud je smlouva neplatná z důvodu podvodu, můžete se jí vyhnout, pokud zboží zůstane v rukou muže, který je vinen z podvodu nebo v rukou kohokoli, kdo je od něho vezme s výpovědí; ale pokud osoba na základě bonify získala zájem o zboží, nemůžete se proti této osobě smlouvě vyhnout. V případě, že se zboží dostalo do rukou dobrého zákazníka, nemůžete jej vzít zpět. Případ je velmi úzce analogický se starým pravidlem obecného práva v případě trestného činu nebo přestupku. Pokud je zboží odcizeno nebo odebráno neoprávněným přístupem, není obecně udělen žádný titul kupujícímu od osoby, která jej převzala, ať už byl nákup jakýkoli dobrý; ale pokud bude prodej v otevřený trh osobě, která nemá žádné vědomosti o trestném činu nebo přestupku, pak kupující získá majetek, bez ohledu na to, že zboží bylo vlastníkovi převzato zločinem nebo přestupkem.
Mellor J a Lush J souhlasili.
Odvolací soud
Odvolací soud s Mellish LJ, Brett J a Amphlett JA zrušil divizní soud a rozhodl, že Lindsay by mohl kapesníky získat zpět, protože chyba v totožnosti darebáka zrušila smlouvu od samého začátku. Cundy se odvolal.
dům pánů
The dům pánů rozhodl, že Lindsay & Co měla v úmyslu jednat pouze s Blenkiron & Co. Nemohla tedy existovat žádná dohoda nebo smlouva mezi nimi a darebákem. Titul tedy neprošel darebákovi a nemohl předat Cundymu. Musel tedy zboží vrátit.
Lord Cairns vysvětlil chybu v identitě a důsledky:
Nyní, moji lordi, krátce tímto způsobem uvedu tuto otázku, položím si otázku, jak je možné si představit, že by za takového stavu mohla vzniknout nějaká smlouva mezi Respondenty a Blenkarnem, nepoctivým mužem? O něm nic nevěděli a o něm nikdy nemysleli. S ním nikdy neměli v úmyslu jednat. Jejich mysl nikdy, ani na okamžik, nespočívala na něm, a mezi ním a nimi neexistovala žádná shoda mysli, která by mohla vést k jakékoli dohodě nebo jakékoli smlouvě. Mezi ním a nimi byla pouze jedna strana smlouvy, kde by k uzavření smlouvy byly zapotřebí dvě strany. S firmou Blenkiron & Co. samozřejmě žádná smlouva neexistovala, protože u nich byla záležitost zcela neznámá, a proto předstírání smlouvy bylo neúspěchem.[1]
Vývoj
Smlouva byla spíše neplatná než zrušitelná. Tím byl zaveden rozdíl od případů, jako je Phillips v Brooks,[2] u nichž se předpokládá, že strany jednající tváří v tvář vzájemně uzavírají smlouvy. Přestože jsou komentátoři i soudy stále dobrým zákonem, kritizují tento rozdíl.[3] v Shogun Finance Ltd v.Hudson [6] Lord Nicholls, nesouhlasící, uvedl, že jde o „narušenou“ zásadu práva.
Takto rozlišený výsledek mezi těmito dvěma druhy podvodného zkreslování, jeden pokud jde o „atributy“ a druhý o „totožnost“, je nepřesvědčivý. Bylo to popsáno jako výtka zákona. Rozdíl byl nyní do značné míry narušen. Cundy v Lindsay bylo rozhodnuto před více než stoletím a od té doby došlo v této oblasti judikatury k významnému vývoji. Tento vývoj bohužel ponechal zákon v nepořádku. Otázkou předloženou sněmovně v tomto kasačním opravném prostředku je, zda by tento rozdíl, pokud zůstává, měl být stále považován za dobré právo.[7]
Viz také
Poznámky
Reference
- C MacMillan, „Chyba v objasnění identity?“ (2004) 120 Law Quarterly Review 369