Mezinárodní spolupráce a dohody - Cross-national cooperation and agreements

Integrace je politická a ekonomická dohoda mezi zeměmi, která dává přednost členským zemím této dohodě.[1] Obecné integrace lze dosáhnout třemi různými přístupnými způsoby: prostřednictvím Světová obchodní organizace (WTO), dvoustranná integrace a regionální integrace.[1] V bilaterální integraci pouze dvě země navzájem ekonomicky spolupracují, zatímco v regionální integraci se několik zemí ve stejné zeměpisné vzdálenosti spojilo a vytvořilo organizace, jako je Evropská unie (EU) a EU Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). Faktory mobility, jako je kapitál, technologie a práce, naznačují strategie pro mezinárodní integraci společně s výše uvedenými.

Světová obchodní organizace

WTO je jednou z nejúčinnějších obchodní dohody mezi národy. WTO nahradila Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) v roce 1995 a má 125 členských zemí. Aktuálně 153 členů je součástí WTO. Mnozí věří, že GATT zahájila nekontrolovatelnou liberalizaci obchodu v roce 1947 a její krok přispěl k rozšíření obchodu po celém světě odstraněním cel a kvót. Kromě toho WTO pokračovala v principu GATT s více mnohostranným fórem, které vládám umožňuje uzavírat dohody nebo o nich diskutovat ohledně obchodu.

Rychlý růst obchodu mezi národy vynutil uznání dohody jako základního základu pro členské státy, aby se jako signatáři dohody řídili určitými pravidly a předpisy. Výsledkem je, že WTO rozšířila své poslání o obchod se službami, investice, duševní vlastnictví, hygienická opatření, zdraví rostlin, zemědělství a textil, stejně jako technické překážky obchodu.[2]

Evropská unie (EU)

Největší a nejkomplexnější regionální ekonomickou skupinou je EU. Začalo to jako dohoda o volném obchodu s cílem stát se celní unií a integrovat se jinými způsoby. Vznik Evropský parlament a založení a Euro společná měna činí z EU nejambicióznější ve srovnání s ostatními regionálními obchodní skupiny.[1] Postupně se změnilo z Evropského hospodářského společenství (EHS) na Evropská komunita (ES) konečně Evropské unii. Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko, které se rozhodly neodejít Evropská zóna volného obchodu jsou propojeny s EU jako celní unií.[2] EU zahrnuje 28 zemí, včetně 12 zemí převážně střední a východní Evropy, které přistoupily od roku 2004. EU byla zrušena obchodní bariéry o intrazonálním obchodu zavedl a společný externí tarif, vytvořil společnou měnu euro.[2]

Důsledky EU pro podnikovou strategii jsou:

  • Společnosti musí určit, kde budou produkty vyrábět.
  • Společnosti musí určit, jaká bude jejich vstupní strategie.
  • Společnosti musí vyvážit obecnost EU s vnitrostátními rozdíly.[2]

Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA)

nafta je navržen tak, aby eliminoval tarif překážky a liberalizace investičních příležitostí a obchodu se službami. NAFTA zahrnuje Kanada, Mexiko a Spojené státy, který vstoupil v platnost v roce 1994. Spojené státy a Kanada historicky vedly různé formy vzájemné ekonomické spolupráce. Podepsali Dohoda o volném obchodu mezi Kanadou a USA s účinností od 1. ledna 1989, která zrušila všechna cla na dvoustranný obchod do 1. ledna 1998. V únoru 1991 se Mexiko obrátilo na USA, aby uzavřely dohodu o volném obchodu. Formální jednání, která začala v červnu 1991, zahrnovala Kanadu. Výsledná severoamerická dohoda o volném obchodu vstoupila v platnost 1. ledna 1994.[2]

Hlavní ustanovení NAFTA jsou:

Regionální hospodářská integrace v Severní a Jižní Americe

V Severní a Jižní Americe existuje šest hlavních regionálních ekonomických skupin, které lze dále rozdělit Střední Amerika a Jižní Amerika. Hlavním důvodem pro zahájení spolupráce těchto různých skupin ve Střední a Jižní Americe byla velikost trhu.[2] The Karibské společenství a společný trh (CARICOM) a Společný středoamerický trh (CACM) se nacházejí v Střední Amerika. Dva hlavní bloky Jižní Amerika jsou Andské společenství (CAN) a Společný jižní trh (MERCOSUR), což je hlavní obchodní skupina. MERCOSUR zahrnuje Brazílii, Argentinu, Paraguay a Uruguay. Generuje 75 procent HDP Jižní Ameriky, což z MERCOSURU činí čtvrtý největší obchodní blok na světě po EU, NAFTA a Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN).[2]

Od 23. Srpna 2008 existuje další integrační iniciativa, Unie jihoamerických národů (UNASUR). Zahrnuje všechny nezávislé státy Jižní Ameriky s přibližně 400 miliony lidí a má v úmyslu vytvořit do roku 2025 úroveň integrace podobnou Evropské unii.

Regionální hospodářská integrace v Asii

Regionální ekonomická integrace nebyl v roce 2007 tak úspěšný Asie jako v EU nebo NAFTA, protože většina asijských zemí se při vývozu spoléhala na americké a evropské trhy.[2] The Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), založená v roce 1967, sestávala z následujících zemí: Brunej, Kambodža, Indonésie, Laos, Malajsie, Myanmar, Filipíny, Singapur, Thajsko a Vietnam. The ASEAN zóna volného obchodu (AFTA), která byla oficiálně založena v roce 1993, měla za cíl snížit cla na meziregionální obchod do roku 2008 maximálně na 5%.[2] ASEAN je třetí největší dohodou o volném obchodu na světě po EU a NAFTA a nad MERCOSUR. The Asijsko-pacifická hospodářská spolupráce (APEC), založená v roce 1989, měla podporovat mnohostrannou hospodářskou spolupráci v oblasti obchodu a investic v oblasti Tichého oceánu.[3] APEC se skládá z 21 zemí, které hraničí s Pacifickým okrajem; pokroku směrem k volnému obchodu brání velikost a zeměpisná vzdálenost mezi členskými zeměmi a neexistence smlouvy.

Regionální hospodářská integrace v Africe

Existuje několik regionálních obchodních skupin v Afrika které jsou registrovány u WTO, včetně:

Vytvořeno v roce 2002 53 africkými národy, Africká unie zaujal místo Organizace africké jednoty (OAU). OAU byla založena v roce 1963 a zaměřuje svou energii a zdroje na politické otázky v Africe (zejména kolonialismus a rasismus) a na úsilí o liberalizaci trhu a hospodářský růst v Africe.[2]

Poznámky

  1. ^ A b C Daniels, John D., Lee H. Radebaugh a Daniel P Sullivan. Mezinárodní obchod: Prostředí a provoz. NJ: Prentice Hall, 2009
  2. ^ A b C d E F G h i j k l Daniels, J., Radebaugh, L., Sullivan, D. (2007). International Business: environment and operations, 11. vydání. Prentice Hall. ISBN  0-13-186942-6
  3. ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 04.12.2008. Citováno 2014-01-07.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)