Cecco Angiolieri - Cecco Angiolieri

Francesco Angiolieri, známý jako Cecco Angiolieri (Italská výslovnost:[ˈTʃekko andʒoˈljɛːri]; C. 1260 - c. 1312) byl italský básník.

Životopis

Cecco Angiolieri se narodil v Siena v roce 1260, syn Angioliera, který byl sám synem Angioliera Solafìca, který byl několik let bankéřem Papež Řehoř IX; jeho matkou byla Lisa de 'Salimbeni, z jedné z nejušlechtilejší a nejmocnější rodiny Senese.

V roce 1281 byl u Guelfové ze Sieny, kteří obléhali své Ghibellin spoluobčané v Torri di Maremma, blízko Roccastrada, Toskánsko, a byl mnohokrát pokutován za to, že bez povolení opustil bojiště. Za porušení zákazu vycházení byl 11. července 1282 znovu pokutován Siena, signalizováno třetím zazvoněním komuna zvony. Cecco byl za podobných okolností znovu pokutován v roce 1291.

Bojoval s Florenťany proti Arezzo v roce 1288 a je možné, že právě tam se setkal Dante. Zdá se, že jeho Sonet 100 z let 1289 až 1294 potvrzuje, že se oba znali, protože Cecco odkazuje na osobu ( mariscalco ) kterého oba osobně znali („Lassar vo 'lo trovare di Becchina, / Dante Alighieri, e dir del' mariscalco '“). Kolem roku 1296 opustil Sienu, aby odešel do exilu z politických důvodů. Ze Sonetu 102 (od 1302 do 1303) určeného Danteovi, který již byl ve Veroně, lze odvodit, že během tohoto období byl Cecco v Římě („s'eo fatto romano, e tu lombardo“). Nevíme, zda bylo přerušeno jeho vyhnanství ze Sieny z let 1296 až 1303. Sonet také ukazuje definitivní rozchod mezi Cecco a Dante ("Dante Alighier, i 't'averò a stancare / ch'eo so lo pungiglion, e tu se' 'l bue"-" Dante, kluku, prostě tě opotřebuju: / protože jsem dobytek, který pohání tvého vola. "[1]). Bohužel většina básnických materiálů vztahujících se k Dante byla ztracena: jejich poetický spor, stejně jako jejich možný dřívější vztah, který se pak zhoršil.

V roce 1302 musel Cecco prodat svou vinici jedné Neri Perini del Popolo di Sant'Andrea za sedm set lir, a toto je poslední informace, která je k dispozici za života Angiolieriho.

Z pozdějšího dokumentu (25. února 1313) víme, že pět jeho dětí (Meo, Deo, Angioliero, Arbolina a Sinione - další dcera, Tessa, již opustila domácnost) se vzdalo svého dědictví, protože majetek byl příliš zadlužený . Je tedy možné předpokládat, že Cecco Angiolieri zemřel v Sieně kolem roku 1310, možná mezi lety 1312 a začátkem roku 1313.

Funguje

Angiolieri je přičítáno asi 110 sonetů (včetně asi dvaceti pochybné provenience), které navazují na goliardickou tradici a tradici poesia giocosa a které byly pomocí barevných a realistických výrazů drzé a lehkovážně rouhavé.

Jednou z Angioleriho známějších básní je jeho sonet S'ì fosse foco, arderei 'l mondo (Kdybych byl oheň, spálil bych svět), který vyjadřuje jeho mizantropii i vášeň pro život, a v roce 1968 ji zhudebnil populární písničkář Fabrizio de André.

Kritika

Nejnovější kritika tvrdí, že vzhledem k podivně literárnímu charakteru jeho básní není správné hledat v jeho skladbách autobiografické odkazy. Dokonce i v těch básních, které se zdají nejosobnější, najdeme chuť na parodii a karikaturu a stylistické přehánění, ve kterém jsou emoce a vášně záminkou pro jazykové hry. V těchto extrémních výrazech je potěšením zapůsobit na čtenáře a odmítnout ideály dvorského života a dolce stil novo. Stojíme před rafinovaným mužem s písmeny, který dobře ví, jak vypočítat jeho účinky.

Viz také

Texty

  1. ^ Cecco a Dante od Leonarda Cottrella
  • I sonetti di Cecco Angiolieri editi criticamente ed illustrati vyd. Aldo Francesco Massera, Zanichelli Editore, Bologna, 1906
  • Aldo Francesco Massera, Sonetti burleschi e realistici dei primi due secoli, Casa editrice Giuseppe Laterza & figli | Laterza, Bari 1920, roč. I, str. 63–138 (text), roč. II, s. 82–92 e 127–136 (poznámky).
  • Cecco Angiolieri, Il Canzoniere, vyd. Carlo Steiner, UTET, Torino, 1925.
  • Aldo Francesco Massera, Sonetti burleschi e realistici dei primi due secoli, vyd. Luigi Russo. Casa editrice Giuseppe Laterza & figli | Laterza, Bari, 1940, s. 63–138 (text), 330–340 (poznámky), 375–384 (poznámky) a 409 (poznámky Luigi Russo).
  • Mario Marti, Poeti giocosi del tempo di Dante, RCS MediaGroup | Rizzoli, Milano 1956, str. 113–250.
  • Maurizio Vitale, Rimatori comico-realistici del Due e Trecento, 2 obj. UTET, Torino 1956, roč. Já, str. 259–455.
  • Cecco Angiolieri, Jinovatka, vyd. Gigi Cavalli, Biblioteca Universale Rizzoli, Milano 1959, ISBN  978-88-17-12017-3
  • Gianfranco Contini, Poeti del Duecento, 2 obj. Riccardo Ricciardi | Ricciardi, Milano-Napoli 1960, roč. II, s. 367–401 (text) e 883–885 (poznámky).
  • Cecco Angiolieri, Le Rime, vyd. Antonio Lanza, Archivio Guido Izzi, Řím, 1990, ISBN  978-88-85760-18-9
  • Cecco Angiolieri, Jinovatka, vyd. Raffaella Castagnola, Ugo Mursia Editore | Mursia]], Milano 1995, ISBN  88-425-1841-7.
  • Cecco Angiolieri, Sonetti, vyd. Menotti Stanghellini, Il Leccio, Monteriggioni, 2003, ISBN  978-88-86507-96-7.
  • Cecco Angiolieri, Cecco Jak jsem a byl: Básně Cecco Angiolieri, trans. Tracy Barrett. Boston: International Pocket Library, 1994.

Komentář

  • Peirone, Luigi (1979). La coscienza dello stile "comico" v Cecco Angiolieri. Savona: Sabatelli.
  • Suitner, Franco (1983). La poesia satirica e giocosa nell'età dei comuni. Padova: Editrice Antenore. ISBN  978-88-8455-294-5.
  • Landoni, Elena (1997). La grammatica come storia della poesia. Un nuovo disegno storiografico per la letteratura italiana delle origini attraverso grammatica, retorica e semantica. Roma: Bulzoni Editore. ISBN  88-8319-045-9.
  • Paolo Orvieto, Lucia Brestolini (2000). La poesia comico-realistica. Dalle origini al Cinquecento. Roma: Carocci. ISBN  978-88-430-1526-9.
  • Alfie, Fabian (2001). Komedie a kultura. Poezie a pozdně středověká společnost Cecca Angiolieriho. Leeds: Severní univerzity Press. ISBN  1-902653-43-2.
  • Stefano Carrai; Giuseppe Marrani, eds. (2005). Cecco Angiolieri e la poesia satirica medievale. Tavarnuzze - Impruneta: SISMEL - Edizioni del Galluzzo. ISBN  88-8450-180-6.
  • Stanghellini, Menotti (2007). La grande rapina ai danni di Cecco Angiolieri, bisessuale, il nemico di Dante. Monteriggioni: Il Leccio. ISBN  88-89184-21-3.
  • Calenda, Corrado (2007). „Tra inosservanza e trasgressione: poeti giocosi e realistici tra Due e Trecento“. Gli "irregolari" nella letteratura: eterodossi, parodisti, funamboli della parola: atti del Convegno di Catania, 31. října - 2. listopadu 2005. Roma: Salerno Editrice. 31–49. ISBN  88-8402-560-5.
  • Marrani, Giuseppe (2007). Jsem „pessimi parenti“ di Cecco. Poznámka: lettura per due sonetti angioliereschi, «Per leggere», XII, s. 6-22.
  • Marrani, Giuseppe (2012). Il «logo» di Cecco. Poznámka za «Tre cose solamente m’ènno in grado», v L’entusiasmo delle opere. Studi in memoria di Domenico De Robertis„a cura di I. Becherucci, S. Giusti e N. Tonelli, Lecce, Pensa MultiMedia, s. 451–7.
  • Marrani, Giuseppe (2013). Identità di Becchina, v identita / diversita. Atti del III convegno dipartimentale dell’Università per Stranieri di Siena (Siena, 4. – 5. 2012), cura di T. de Rogatis, G. Marrani, A. Patat e V. Russi, Pisa, Pacini, str. 95–107.
  • Marrani, Giuseppe (2015). Filologia e pratica del commento. Ripensare Cecco Angiolieri, v La pratica del commento„Atti del convegno dell’Università per Stranieri di Siena, 14. – 16. Října 2014, cura di D. Brogi, T. de Rogatis, G. Marrani, Pisa, Pacini, s. 45–65.
  • Jermini, Fabio (2017). La configurazione metrica dei sonetti di Cecco Angiolieri, v Otto studi sul sonetto. Dai Siciliani al Manierismo, cura di Arnaldo Soldani e Laura Facini, «Storie e Linguaggi», Padova, Libreriauniversitaria.it edizioni, s. 41–58.
  • Jermini, Fabio (2018) Sulle definizioni del realismo letterario nella poesia del Due-Trecento, v Aldo Francesco Massèra. Tra Scuola Storica e Nuova Filologia„Atti del convegno internazionale di studi, Genève, 3. – 4. Den 2015, cura di Roberto Leporatti e Anna Bettarini Bruni,« Quaderni ginevrini d’italianistica », Lecce-Brescia, Pensa MultiMedia, s. 99–119.

externí odkazy