Cartesio Oktató és Szolgáltató bt - Cartesio Oktató és Szolgáltató bt

Cartesio Oktató és Szolgáltató bt (2008) C-210/06 je Evropské právo obchodních společností případ týkající se práva na svobodu usazování.

Fakta

Maďarská komanditní společnost si přála přemístit své operační sídlo do Itálie, ale nadále podléhají maďarskému právu. Maďarský obchodní soud odmítl zapsat novou adresu do obchodního rejstříku, protože to podle maďarského práva nebylo možné. Evropskému soudnímu dvoru byla zaslána žádost pod číslem TEC článek 234 o tom, zda společnost měla právo přemístit své sídlo vzhledem k článkům 43 a 48 TEC (nyní SFEU články 49 a 54).

Rozsudek

The Evropský soudní dvůr rozhodl, že bez jakýchkoli použitelných právních předpisů EU je otázka, zda společnost založená podle práva jednoho členského státu může přemístit své sídlo do jiného, ​​aniž by ztratila právní subjektivitu, byla otázkou vnitrostátního práva.^[1] Otázka, zda bylo právo společnosti na svobodu usazování omezeno, vyvstala podle článku 43 pouze tehdy, pokud bylo možné prokázat, že společnost skutečně měla právo na tuto svobodu. To bylo určeno normálním zákonem. Na jedné straně může změna sídla společnosti vést ke změně použitelného vnitrostátního práva a tam je podle článku 43 Smlouvy o ES zakázána překážka přeměny, pokud není prokázáno, že omezení je ve veřejném zájmu. Na druhou stranu by si společnost mohla přát, jako zde, změnit sídlo bez změny vnitrostátního práva, ale to by bylo na uvážení dotyčného vnitrostátního práva.^[2]

Jednoduše řečeno, vydání tiskové zprávy Evropského soudního dvora uvádí následující:

- Členský stát registrace může společnosti zabránit v přemístění jejího sídla do jiného členského státu Unie.

- Na druhé straně svoboda usazování umožňuje společnosti přestěhovat se do jiného členského státu přeměnou na formu společnosti, která se řídí právem tohoto státu, aniž by při její přeměně musela být zrušena nebo vstoupit do likvidace, pokud povoluje to právo hostitelského členského státu.

109 V důsledku toho, v souladu s článkem 48 ES, při neexistenci jednotné definice práva Společenství, které by mohly požívat právo usazování na základě jediného kolizního kritéria určujícího vnitrostátní právo použitelné na společnost, vyvstává otázka, zda článek 43 ES se vztahuje na společnost, která se chce dovolávat základní svobody zakotvené v tomto článku - stejně jako otázka, zda je fyzická osoba státním příslušníkem členského státu, a tedy oprávněná tuto svobodu požívat - je předběžnou otázkou, která jako právo Společenství nyní platí, lze vyřešit pouze platným vnitrostátním právem. V důsledku toho může otázka, zda společnost čelí omezení svobody usazování ve smyslu článku 43 ES, vyvstat pouze tehdy, pokud by bylo s ohledem na podmínky stanovené v článku 48 ES prokázáno, že společnost má ve skutečnosti právo na tuto svobodu.

110 Členský stát má tedy pravomoc definovat jak spojovací faktor požadovaný od společnosti, má-li být považována za společnost založenou podle práva tohoto členského státu, a jako takovou, která může požívat práva usazování, tak i za podmínky, že společnost má být schopna si tento status následně udržet. Tato pravomoc zahrnuje možnost, aby tento členský stát nedovolil společnosti, která se řídí jeho právem, zachovat si tento status, pokud má společnost v úmyslu reorganizovat se v jiném členském státě přemístěním svého sídla na území druhého členského státu, čímž by došlo k porušení požadovaného kolizního kritéria podle vnitrostátního práva členského státu registrace.

111 Nicméně je třeba odlišit situaci, kdy je sídlo společnosti založené podle práva jednoho členského státu převedeno do jiného členského státu beze změny, pokud jde o právo, kterým se tato společnost řídí, od situace, kdy společnost, která se řídí právem z jednoho členského státu se stěhuje do jiného členského státu s následnou změnou použitelného vnitrostátního práva, protože v posledně uvedené situaci se společnost přemění na formu společnosti, která se řídí právem členského státu, do kterého se přestěhovala.

Viz také

• Britské právo obchodních společností
• Evropské právo obchodních společností
• Liggett v. Lee 288 USA 517 (1933)

Poznámky

Reference

• Bank of Augusta v Earle, 38 NÁS. 519 (1839) Taney CJ, společnost „existuje pouze v rozjímání o právu“ a „nemůže migrovat na jinou svrchovanost“.

externí odkazy

• Vydání tiskové zprávy Evropského soudního dvora: [1]