Carlos Ibarguren - Carlos Ibarguren
Carlos Ibarguren | |
|---|---|
 Carlos Ibarguren | |
| narozený | Carlos Ibarguren 18.dubna 1877 |
| Zemřel | 3. dubna 1956 (ve věku 78) |
| Národnost | argentinský |
| Vzdělávání | University of Buenos Aires |
| obsazení | Profesor práva |
| Zaměstnavatel | University of Buenos Aires |
| Známý jako | Politik |
Pozoruhodná práce | Juan Manuel de Rosas (1930), Las sociedades literarias y la revolución argentina (1938), La historia que on vivido (1955) |
| Titul | De facto federální zasahovatel v Córdobě |
| Období | 1930 - 1931 |
| Předchůdce | Basilio Pertiné |
| Nástupce | Enrique P. Torino |
| Politická strana | Demokratická pokroková strana |
| Podpis | |
 | |
Carlos Ibarguren Uriburu (18. dubna 1877 - 3. dubna 1956) byl argentinský akademik, historik a politik. Jako spisovatel byl znám jako jeden z nejvýznamnějších akademiků historie Argentiny a jako přední odborník na ústavní právo. Politicky byl původně spojován s liberální tendence mezi zeměmi inteligence před přesunem do úplně vpravo nacionalismus v pozdějším životě.
Ranná kariéra
Ibarguren se narodil dne Salta, v roce 1877. Ibarguren, profesor povolání, byl profesorem práva na University of Buenos Aires, jeho alma mater.[1] Od roku 1904 uznávaný za své jemné právní a ústavní myšlení zastával ve vládě několik podsekretářských funkcí.[2] Využití jeho zkušeností Roque Sáenz Peña jmenoval jej ministrem spravedlnosti během jeho správy Roque Sáenz Peña, kterou zastával až do roku 1914.[1]
Po tomto kouzlu v kanceláři pokračoval Ibarguren jako zastánce Radikální občanská unie na nějaký čas.[2] Stal se však zakladatelem Demokratická pokroková strana v roce 1914 a působil jako jeho viceprezident při přípravě svého programu. V této roli se stal silným kritikem vlády Hipólito Yrigoyen.[2] Byl neúspěšným kandidátem v Zákonodárné volby 1920, část seznamu intelektuálů, mezi něž patří i lidé jako Lisandro de la Torre a Ezequiel Ramos Mexía ale která nedokázala ovlivnit voliče.[2] Byl vybrán jako demokratický progresivní kandidát na 1922 prezidentské volby, ačkoli se mu podařilo získat pouze 7,7% hlasů.
Přesuňte se doprava
Až do tohoto okamžiku byl Ibarguren spojován s liberalismus která definovala argentinskou kulturní elitu, ale kvůli neúspěchům roku 1920 se jeho pozice změnily. Jeho kniha téhož roku, La literatura y la gran guerra, předvedl posun k nacionalismus to mělo přijít, aby ovládlo jeho politické myšlení.[2] Tvrdil to demokracie nechal dveře otevřené příliš mnoha různorodým skupinám a že potřebuje brzdy, které by měly být zajištěny jednotou konzervativní že jo.[3] Politicky se Ibarguren začal zajímat o použití mas jako záštity reakční činnosti a jako takový se přiblížil myšlenkám fašismus.[4]
Po převratu gen. José Félix Uriburu, Požádal Ibarguren nového prezidenta, aby přešel na korporativismus a tento ekonomický model ovládl jeho myšlení, dokud podle Ibargurenovy rady Juan Perón umožnil společnostem být zastoupeny v parlamentu v roce 1948.[2] Navzdory tomu však Ibarguren nezastával žádné formální pozice ve vládách Uriburu ani Perónu a do značné míry se soustředil na své akademické pronásledování. Jeho poslední významná politická role byla jako De facto federální intervenční agent v Córdobě v letech 1930 až 1931 místo, které mu svěřil Uriburu. Ibarguren zemřel v Buenos Aires, v roce 1956.
Psaní
Ibarguren byl zvláště známý pro jeho práci na historii Argentiny, přičemž jeho nejslavnější knihy jsou Juan Manuel de Rosas (1930), Las sociedades literarias y la revolución argentina (1938) a La historia que on vivido (1955).[1] Působil také jako prezident Argentinská akademie dopisů.[1]
Reference
- ^ A b C d Carlos Ibarguren
- ^ A b C d E F Carlos Ibarguren Uriburu Archivováno 20. července 2009 na adrese Wayback Machine
- ^ David Rock, Autoritativní Argentina, 1995, s. 240
- ^ David Rock, Autoritativní Argentina, 1995, s. 107
