CETS141 - CETS141 - Wikipedia

Štrasburská úmluva

Dlouhé jméno: Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů z trestné činnosti (CETS 141)
Účast na Štrasburské úmluvě   Podepsáno a ratifikováno   Pouze podepsané
Typ	Praní špinavých peněz; Mezinárodní trestní právo
Podepsaný	8. listopadu 1990
Umístění	Štrasburk, Francie
Efektivní	1. září 1993
Stav	Ratifikace 3 členskými státy Rady Evropy
Strany	48  Albánie  Andorra  Arménie  Austrálie  Rakousko  Ázerbajdžán  Belgie  Bosna a Hercegovina  Bulharsko  Chorvatsko  Kypr  Česká republika  Dánsko  Estonsko  Finsko  Francie  Gruzie  Německo  Řecko  Maďarsko  Island  Irsko  Itálie  Lotyšsko  Lichtenštejnsko  Litva  Lucembursko  Makedonie  Malta  Moldavsko  Monako  Černá Hora  Holandsko  Norsko  Polsko  Portugalsko  Rumunsko  Rusko  San Marino  Srbsko  Slovensko  Slovinsko  Španělsko  Švédsko   Švýcarsko  krocan  Ukrajina  Spojené království
Depozitář	Generální tajemník Rady Evropy
Jazyky	Angličtina a francouzština

The Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů z trestné činnosti, také známý jako Štrasburská úmluva nebo CETS 141, je Evropská rada konvence jejímž cílem je usnadnit mezinárodní spolupráci a vzájemnou pomoc při vyšetřování trestné činnosti a vypátrání, zajištění a zabavení výnosy z toho. Úmluva má pomoci Státy při dosažení podobného stupně účinnosti i při absenci úplné legislativní harmonie.

Strany se zavazují zejména kriminalizovat praní výnosů z trestné činnosti a zabavit nástroje a výnosy (nebo majetek, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům).

Pro účely mezinárodní spolupráce stanoví úmluva formy vyšetřovací pomoci (pomoc při získávání důkazů, předávání informací do jiného státu bez žádosti, přijetí společných vyšetřovacích technik, zrušení bankovního tajemství atd.), Dočasná opatření ( zmrazení bankovních účtů, zabavení majetku, aby se zabránilo jeho odnětí) a opatření ke konfiskaci výnosů z trestné činnosti (výkon dožádaného státu o příkazu ke konfiskaci vydaného v zahraničí, instituce dožádaného státu, vnitrostátní řízení vedoucí ke konfiskaci na žádost jiného státu).

Konvent byl vypracován v období od října 1987 do června 1990 výborem vládních odborníků pod vedením Evropského výboru pro problémy kriminality (CDPC).^[1] a byl schválen Výbor ministrů v září 1990. Byla podepsána dne 8. listopadu 1990 a následně vstoupila v platnost dne 1. září 1993. Úmluva byla naposledy ratifikována Gruzií dne 13. května 2004, čímž se počet stran zvýšil na 48.

Do roku 2005 byla oblast působnosti Štrasburské úmluvy dále rozšířena Varšavská úmluva.

Dějiny

Na své 15. konferenci v Oslu (17. – 19. Června 1986) diskutovali evropští ministři spravedlnosti o trestních aspektech zneužívání drog a obchodu s drogami, včetně potřeby boje proti zneužívání drog rozbitím trhu s drogami, což bylo často spojováno s organizovaným zločinem a dokonce i terorismus, například zmrazením a zabavením výnosů z obchodování s drogami. Vytvoření užšího výboru odborníků pro mezinárodní spolupráci v oblasti vyhledávání, zadržování a konfiskace výnosů z trestné činnosti (PC-R-SC) navrhlo CDPC na svém 36. plenárním zasedání v červnu 1987 a schválilo Výbor ministrů v září 1987. Zadáním PC-R-SC bylo posoudit použitelnost evropských úmluv o trestním právu na vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů z trestné činnosti - a tuto otázku posoudit ve světle probíhajících prací Pompidou Group^[2] a Spojené národy, zejména pokud jde o finanční aktiva obchodníků s drogami. PC-R-SC by mohl v případě potřeby připravit vhodný evropský právní nástroj v této oblasti.

Návrh úmluvy byl připraven na devíti zasedáních užšího výboru v období od října 1987 do dubna 1990. Návrh úmluvy byl dokončen CDPC na 39. plenárním zasedání v červnu 1990 a předán Výboru ministrů. Na 443. zasedání jejich zástupců v září 1990 Výbor ministrů schválil text úmluvy a rozhodl se jej otevřít k podpisu dne 8. listopadu 1990.

Účel úmluvy

Jedním z účelů Úmluvy bylo usnadnit mezinárodní spolupráci při vyšetřovací pomoci, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze všech druhů kriminality, zejména drogové trestné činy, obchodování se zbraněmi, teroristické trestné činy, obchodování s dětmi a mladými ženami a další trestné činy, které generují velké zisky. Výbor poznamenal, že ne všechny státy vlastní domácí zákony, které jim umožní účinně bojovat proti závažné kriminalitě. Vyšetřování, prohlídky, zajištění a další opatření byla často prováděna na základě trestního řádu, který byl vypracován před několika lety. Pokud jde o konfiskaci, právní předpisy členských států se značně lišily, a to jak hmotněprávními, tak procesními pravidly. Výsledkem bylo, že mezinárodní spolupráce, která tradičně závisí na sdílených koncepcích a zásadách práva, může být vážně narušena.

Dalším z hlavních účelů Úmluvy je poskytnout nástroj zavazující státy, aby přijaly účinná opatření ve svých vnitrostátních právních předpisech k boji proti závažné trestné činnosti a ke zbavení zločinců plodů jejich nezákonné činnosti. Zločinci opět využívali rozsáhlých rozdílů ve vnitrostátních právních předpisech a nedostatku pravomocí některých donucovacích orgánů, aby se vyhnuli odhalení a potrestání.

Třetím účelem Úmluvy bylo doplnit již existující nástroje vypracované v rámci Rady Evropy, jako je Evropská úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech,^[3] Evropská úmluva o mezinárodní platnosti trestních rozsudků^[4] a Evropská úmluva o předávání řízení v trestních věcech.^[5]

S cílem překonat určité nedostatky, na které narážejí výše uvedené evropské trestněprávní úmluvy, se CETS 141 snažila poskytnout kompletní soubor pravidel pokrývajících všechny fáze postupu od prvních vyšetřování až po uložení a výkon trestů konfiskace a umožnit za flexibilní, ale účinné mechanismy mezinárodní spolupráce v co nejširším rozsahu. Cílem bylo ve skutečnosti odstranit zisk z trestné činnosti.

Tohoto cíle bylo dosaženo přijetím několika typů opatření, včetně vzájemné pomoci za účelem získání důkazů o nástrojích a výnosech; spolupráce při poznávání událostí v souvislosti s trestnou činností, a to i bez žádosti; a opatření k zajištění toho, aby pachatel neodstranil nástroje a výnosy ze své trestné činnosti, například „zmrazením“ bankovních účtů, zabavením majetku nebo jinými opatřeními na ochranu přírody.

Obecné úvahy

Spolupráce

S cílem zajistit konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti poskytuje úmluva dvě formy mezinárodní spolupráce. Zaprvé výkon příkazu ke konfiskaci vydaného v zahraničí dožádaným státem a zadruhé orgán podle jeho vlastního práva vnitrostátní řízení vedoucí ke konfiskaci dožádaného státu na žádost jiného státu.

Mezinárodní spolupráce nemusí být pouze účinná, musí být také flexibilní. Úmluva proto stanoví možnost odmítnutí a odložení spolupráce. Pružnost se projevuje také v rozlišení mezi důvody pro odmítnutí, z nichž pouze některé platí pro všechny druhy mezinárodní spolupráce. Kromě toho jsou důvody pro zamítnutí na mezinárodní úrovni volitelné. Na národní úrovni bude povinný pouze omezený počet důvodů. Úmluva rovněž stanoví, že strany se před odmítnutím nebo odložením spolupráce navzájem poradí a zváží, zda lze žádosti vyhovět částečně nebo za určitých podmínek.

V zájmu ochrany oprávněných zájmů třetích stran stanoví úmluva určité oznamovací požadavky a situace, kdy nemusí být možné uznat rozhodnutí týkající se třetích stran. Úmluva navíc ukládá každé straně povinnost zajistit ve svých vnitrostátních právních předpisech účinné právní prostředky dostupné pro třetí strany, aby byla zachována jejich práva (která mohou být ovlivněna prozatímními nebo konfiskačními opatřeními).

Vnitrostátní právní předpisy

Potřebu účinných vnitrostátních právních prostředků nápravy zvážil PC-R-SC z hlediska mezinárodní spolupráce. Rozdíly v legislativě mohou bránit úspěšnému boji proti organizovanějším, mezinárodním a stále nebezpečnějším formám kriminality. PC-R-SC považoval za nezbytné, aby členské státy sladily své příslušné právní předpisy a přijaly účinná opatření k vyšetřování trestných činů, přijaly předběžná opatření a zabavily nástroje a plody protiprávní činnosti. Ačkoli to nevedlo k úplné harmonizaci právních předpisů států, vyžadovalo to, aby státy nalezly způsoby a prostředky, které jim umožní efektivnější spolupráci.

Mechanismy konfiskace

PC-R-SC zjistil značné rozdíly, pokud jde o základní systémy konfiskace na národní úrovni v členských státech Rady Evropy. Všechny státy mají systém tzv. Konfiskace majetku, tj. Konfiskace konkrétního majetku, pokud jde o nástroje používané při páchání trestných činů, včetně věcí nebo látek, jejichž nekontrolované držení je samo o sobě nezákonné. Některé státy také znají konfiskaci majetku pro výnosy, přímo nebo nepřímo pocházející z trestných činů nebo jejich náhrad. V důsledku konfiskace majetku jsou vlastnická práva k příslušnému konkrétnímu majetku převedena na stát.

Pokud jde o výnosy z trestných činů, je v některých státech široce používán jiný systém konfiskace: tzv. Hodnotová konfiskace, která spočívá v požadavku na vyplacení peněžní částky na základě posouzení hodnoty výnosů přímo odvozených z trestných činů nebo jejich náhražky. V důsledku konfiskace hodnoty může stát uplatnit finanční pohledávku proti osobě, proti které je příkaz vydán, která, pokud nebude zaplacena, může být realizována v jakémkoli majetku (bez ohledu na to, zda byl legálně nebo nelegálně získán) patřící této osobě . Příkaz se tak provádí podobným způsobem jako pokuty nebo soudní příkazy v občanskoprávních věcech.

Některé státy, pokud jde o konfiskaci výnosů, mají podle svého vnitrostátního práva k dispozici dva systémy (konfiskaci majetku a hodnoty). Aby bylo možné řádně zohlednit tyto základní rozdíly ve vnitrostátních právních předpisech, bylo dohodnuto, že se oba systémy (hodnotová a majetková konfiskace) konfiskace postaví na stejnou úroveň a text bude v tomto bodě jednoznačný.

PC-R-SC rovněž zdůraznil, že úspěšný boj proti závažné kriminalitě vyžadoval zavedení trestného činu praní ve státech, které takový trestný čin dosud nezaváděly.

Mezinárodní spolupráce v oblasti konfiskace vyžaduje, aby donucovací orgány měly k dispozici účinné nástroje. Vzhledem k tomu, že majetek (letadla, plavidla, peníze atd.) Může být přesunut z jedné země do druhé během několika dní, hodin a někdy minut, je nutné přijmout rychlá opatření k „zmrazení“ současné situace umožnit orgánům přijmout nezbytná opatření.

Struktura úmluvy

Poznámka: Tato část shrnuje články Štrasburské úmluvy. Další informace viz úplné znění úmluvy.

Účast

Způsoby

Podle článku 36 CETS 141 byla úmluva otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy a nečlenským státům, které se podílely na jejím vypracování. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení jsou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. Úmluva vstoupila v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců ode dne, kdy tři státy, z nichž nejméně dva jsou členskými státy Rady Evropy, vyjádřily souhlas být vázány úmluvy. Po ratifikaci Spojeného království, Švýcarska a Nizozemska vstoupila úmluva v platnost dne 1. září 1993. Pro kterýkoli signatářský stát, který následně vyjádří souhlas s tím, že bude vázán, vstoupí úmluva v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí lhůty tří měsíců ode dne vyjádření jejího souhlasu být vázán Úmluvou.

Účast členů Rady Evropy

Štrasburská úmluva byla v současné době podepsána a ratifikována všemi 47 členskými státy Rady Evropy.^[6]

Účast nečlenů Rady Evropy

Podle článku 37 CETS 141 může Výbor ministrů Rady Evropy po konzultaci se smluvními státy úmluvy vyzvat kterýkoli stát, který není členem Rady a neúčastní se jejího vypracování, aby přistoupil k této úmluvě, a to rozhodnutí přijaté většinou podle článku 20.d. statutu Rady Evropy a jednomyslným hlasováním zástupců smluvních států oprávněných zasedat ve výboru.

Je nicméně zvykem, že třetí stát žádá o přistoupení v dopise zaslaném generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Dopis by měl podepsat ministr zahraničních věcí nebo diplomatický zástupce jednající na základě pokynů jeho vlády.^[7]

Pro jakýkoli přistupující stát vstoupí úmluva v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců ode dne uložení listiny o přístupu u generálního tajemníka Rady Evropy.

Austrálie je v současné době jediným členem, který není členem Rady Evropy, který úmluvu podepsal a ratifikoval. Austrálie podepsala úmluvu dne 28. září 1992, ratifikovala ji dne 31. července 1997 a úmluva následně vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1997.^[6]

Viz také

• Praní špinavých peněz
• Konfiskace
• Propadnutí majetku
• MONEYVAL

Reference

externí odkazy

• Evropská rada
• Kancelář Smlouvy o Radě Evropy
• MONEYVAL
• Pompidou Group
• Evropský výbor pro problémy kriminality (CDPC)