Branimir Savović - Branimir Savović

Branimir Savović (narozen 10. června 1953) je bývalý předseda Srbské demokratické strany (SDS) v obci Višegrad^[1] ve východní Bosně a Hercegovině v době vypuknutí Bosenské války 1992-1995. Bosenskými srbskými orgány byl jmenován do předsednictví magistrátu^[2] a stal se předsedou „výboru krizového štábu“ zřízeného s cílem převzít odpovědnost za civilní správu města. Bylo to během jeho předsednictví v krizovém štábu Višegradské masakry proběhla teroristická kampaň Milan Lukić a jeho White Eagles gang pokračoval nekontrolovaně^[3] dokud nebyl Višegrad očištěn od celé své populace Bosniaků.^[4] Višegrad byl popsán jako druhý po Srebrenici jako slovo pro etnické čistky a pro nejkrutější lidstvo.^[5]

Po skončení války, kdy byl Višegrad přidělen k Republika srbská podle Daytonské dohody z roku 1995 zůstal Savović prezidentem višegradské pobočky SDS ^[6] a stal se starostou města.^[6]

Sdružení s bosensko-srbskou secesí z roku 1992

Důkazy poskytnuté jedním z chráněných svědků, kteří svědčili u soudu se Slobodanem Miloševičem u Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu poukázal na účast Branimira Savoviće na jednání o dohodě o zabavení města Višegrad bosensko-srbskými. Višegrad, jehož populace podle průzkumu populace z roku 1991 činila 62% bosenských muslimů, byl strategicky umístěn na historickém přechodu řeky Driny na hlavní silnici z Bělehradu a Užice v Srbsku do bosenské metropole Sarajevo. Po většinu své délky tvořila řeka Drina hranici mezi Bosnou a Srbskem. „Šest strategických cílů srbského lidu v Bosně“ vypracovaných bosensko-srbským předsednictvím a přijatých odtrženým srbským národním shromážděním dne 12. května 1992 předpokládalo integraci údolí Driny se Srbskem a vyžadovalo změnu etnického složení oblasti .^[4][7]

Svědek pod pseudonymem B-1505 vyprávěl, jak síly jugoslávské národní armády (JNA) Užský sbor dorazily do Višegradu v dubnu 1992 pod velením plukovníka Dragoljub Ojdanić, jeden z Miloševičových nejvyšších velitelů, a dne 13. dubna 1992 převzal kontrolu nad městem, než pomohl připravit vyhoštění jeho muslimské populace.^[4]

Svědek se dvakrát setkal s plukovníkem Ojdanićem. Poprvé svědek zaslechl pět důstojníků JNA v armádním velitelství, kteří plánovali etnické čistky muslimské populace města; požádal Ojdaniće, aby ochránil velkou skupinu uprchlíků, které se JNA poté soustředila v oblasti města, pod hrozbou zabití jednotkami, jako jsou lúpežní bílí orli Milana Lukiće, pokud by se odvážili jít mimo tuto oblast.^[4]

Podruhé, když B-1505 čekal na plukovníka Ojdaniće v hotelu Višegrad, viděl bosensko-srbskou viceprezidentku Biljanu Plavšićovou, jak dorazila s Branimirem Savovićem (ve vojenské maskované uniformě) na jednání s důstojníky JNA.^[4][8]

Kampaň násilí proti Bosňanům ve Višegradu

Dne 19. května 1992 Užský sbor oficiálně stáhl z Višegradu a předal kontrolu nad městem srbské obci Višegrad pod vedením Branimira Savoviće.^[2] Početné násilné činy páchané na muslimském civilním obyvatelstvu ve Višegradu srbskou policií, příslušníky polovojenských skupin a místními Srby se zvýšily odchodem Užského sboru. Tyto násilné činy zahrnovaly nezákonné zatýkání a bití, únosy, znásilnění, krádeže a ničení majetku a svévolné zabíjení. Řeka Drina byla použita k odložení mnoha těl. Drancování a ničení nesrbských domů a majetku bylo rozšířené a dvě mešity města byly zničeny.^[3]

Předválečná populace města 21 000 zahrnovala 13 000–14 000 muslimů. V roce 1993 už žádné nezbyly.^[4]

Ukrutnosti páchané po celém městě a okolí, včetně masakrů, jak je popsal prezident Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii jako hrozné události, které se umisťují vysoko „v příliš dlouhé, smutné a ubohé historii nelidství člověka na člověka“, bez jakéhokoli náznaku, že civilní úřady podnikly jakékoli trvalé pokusy omezit nebo odsoudit násilné bezpráví skupin, jako je například Milan Lukic. Soudní komora ICTY v případu Lukić zjistila, že Milan Lukić byl oportunista, který využil prostředí, ve kterém mohl beztrestně páchat zločiny proti muslimům.^[3]

Tvrzení Milana Lukiće

V roce 2005 deník Banja Luka Nezavisne Novine oznámil, že obdržel dopis od Milan Lukić, tehdy ještě na svobodě, ve kterém tvrdil, že jeho bratr byl zabit lidmi, kteří spáchali zločiny ve Višegradu a nyní jsou „šéfy“ Višegradu a Foča, Branimir Savović, Risto Perisić a Radomir Njegus. Lukić tvrdil, že „všichni muslimové ve Višegradu a Foči byli zabiti na jejich rozkaz“. Na začátku války pracoval v policii pod vedením Risto Perisiće, zatímco Perisićovým šéfem byl Branimir Savović. Tvrdil také, že Savović a Perisić zbohatli při prodeji informací o masových hrobech muslimů cizincům, o kterých věděli jen proto, že byli zodpovědní za pohřbívání obětí v masových hrobech během války.^[9]

Pokračující kultura ticha ve Višegradu

Kultura ticha vnucená sítí bývalých i současných osobností z vlády, policie a organizovaného zločinu známá jako „Preventiva“ údajně chrání jednotlivce odpovědné za zločiny spáchané ve Višegradu během předsednictví Výboru pro krizový stav Branimira Savoviće a brání hledání pozůstatky obětí z tohoto období stále chybí. Svědci byli zastrašováni a dokonce zavražděni, stejně jako v případě bývalého policejního inspektora Milana Josipoviće, zastřeleni, když byl údajně připraven vypovídat v procesu s vysokými úředníky. Vyšetřovatelé obnovující těla odhalená vypuštěním Jezero Perućac v roce 2010 nadále narážel na nedostatek místní spolupráce.^[5]

Reference