Bernd Eisenfeld - Bernd Eisenfeld - Wikipedia

Bernd Eisenfeld
narozený(1941-01-09)9. ledna 1941
Falkenstein, Sasko, Německo
Zemřel12. června 2010(2010-06-12) (ve věku 69)
Berlín, Německo
obsazeníSpisovatel
historik

Bernd Eisenfeld (9. Ledna 1941 - 12. Června 2010), známý také pod pseudonym Fred Werner, byl odpůrcem Východoněmecká diktatura který se stal spisovatelem a historikem.[1]

Raná léta

Bernd Eisenfeld a jeho dvojče Peter se narodili v roce Falkenstein, malé průmyslové město s tradicí těžby kovů a výroby textilu na jihozápadě Sasko. Narození dvojčat přišlo jen něco málo přes rok po vypuknutí Druhá světová válka. Byli tam dva starší bratři a mladší sestra, kteří se stali operní zpěvák, narozen v roce 1945. Brigitte Eisenfeld. Otec, který pracoval jako soudní úředník, byl členem NSDAP (nacistická strana) který se po skončení války stal americký válečný vězeň. The vítězných sil již označil celou střední část Německa za Zóna sovětské okupace, nicméně, a Američané ho předali Sověti po kterém byl otec internován v Speciální tábor NKVD č. 1.[1] Po dvou a půl letech v táboře, nyní invalidním, se mohl v roce 1949 vrátit domů.

Rok 1949 byl také rokem, ve kterém Sovět spravován okupační zóna byla znovu založena jako Německá demokratická republika, oddělený Sovětský sponzor singl- strana stát s jeho ústavní opatření po vzoru těch z Sovětský svaz sám. V patnácti letech již identifikován jako dobrý šachy Bernd Eisenfeld zjistil, že jeho účast na šachovém turnaji byla oficiálně zablokována.[2] Eisenfeld později popsal tuto zkušenost jako začátek svého „imunizačního procesu (procesů) proti [rozhodnutí SED ] strana".[2][3] Všiml si také, že virulentně protiamerická propaganda produkovaná SED (strana) kontrastoval s jeho vlastními zkušenostmi amerických vojáků, s nimiž se setkal bezprostředně po válce, než se americké síly stáhly na vnitřní německé hranice dohodnuté mezi Roosevelt a Stalin na Jalta, a kterého nedávno potkal při návštěvě své kmotry v západní části města Berlín (což během padesátých let ještě nebylo tak ostře rozdělen, fyzicky, jak tomu bylo po roce 1961). Také mu bylo zabráněno v dokončení jeho školní závěrečné zkoušky a pokračovat ve zvolené kariéře výcvikem učitele. Místo toho se v letech 1955 až 1958 vyučil za bankovního úředníka. Následovalo druhé období dalšího studia na Ekonomické akademii v Praze Gotha kde v letech 1959 až 1961 studoval finance.[4]

Zmařená akademická kariéra

Od roku 1962 byl zaměstnán v Karl-Marx-Stadt východoněmeckou centrální bankou a specializovanou divizí banky v Schkopau, která se zaměřila na elektrochemický sektor.[1] Svůj volný čas využil ke studiu Filozofie, předmět, o kterém doufal, že bude schopen studovat na univerzitní úrovni.[4] Přesvědčil se o tom socialismus začlenila ochranu občanské svobody, což ho vedlo k odmítnutí sovětské verze socialismu prosazované v Německé demokratické republice kvůli jejímu neliberálnímu charakteru.[4] Od roku 1964 podal řadu protestních dopisů národním a mezinárodním agenturám, na které si stěžoval Zeď. Jeho dopisy nezůstaly bez povšimnutí východoněmeckých úřadů, a přestože složil zkoušky způsobilosti pro kurz korespondenčního studia Filozofie a Kulturní studie na Halle University, po své přihlášce v letech 1965/66 mu nebylo povoleno vstoupit do kurzu po retrospektivní úpravě stanovených kritérií pro přijetí na poslední chvíli.[4] Přihláška na korespondenční kurz v roce 1966 Kulturní studie na Lipská univerzita selhal také z politických důvodů.

Námitka proti vojenské službě

V roce 1966 Eisenfeld odmítl sloužit v Národní lidová armáda ne, trval na tom z jakéhokoli náboženského nebo pacifistického přesvědčení, ale proto, že nechtěl přísahat věrnost Stát a Párty.[4] To z něj standardně dělalo nebojujícího tzv Stavební voják a přivedl ho do kontaktu s dalšími odpůrci režimu. Spolu s ostatními nyní odmítl přísahu vojáků stavby. Jeho protest zaznamenal Ministerstvo obrany.[5] Mezitím Ministerstvo pro státní bezpečnost uvedla ho spolu se třemi dalšími pro jeho nyní dobře nacvičené „kazení kariéry“ ("Zersetzung") program. Eisenfeld na sebe také upozornil podáním (neúspěšného) odvolání za milost jménem kolegy.[5] Po skončení svého pracovního poměru zjistil, že byl uvolněn z práce v bance, a čelil obecnému zákazu zaměstnání v rozsáhlém vládním sektoru. Znovu se přihlásil na studijní kurz, ale jeho přihláška selhala. Od 1. Ledna 1968 však mohl pracovat jako finanční ekonom v Lipsko chemicko-inženýrská entita. Během této doby také organizoval pravidelná setkání Stavební vojáci pod záštitou kostela.[4]

Opoziční aktivity

V březnu 1968 se zúčastnil setkání v Halle proběhlo jednání vlády o pokračující kampani perzekuce proti Robert Havemann který byl v té době považován za disidenta, který byl uvězněn v domácím vězení po ztrátě členství ve straně a univerzitního postu. Na setkání Eisenfeld otevřeně kritizoval východoněmeckou návrh ústavy který vláda zveřejnila jako součást snahy o bližší sladění ústavy východního Německa s realitou jeho mocenské struktury. Rovněž vyjádřil podporu svobodný projev a pro Komunistické reformní hnutí stávat se mainstreamem v Československo pod vedením Alexander Dubček. Východoněmecké státní bezpečnostní zařízení reagovalo na Eisenfeldův projev zahájením toho, co proti němu nazvali „Operation Economist“, a připravilo plány na zatčení disidenta společně s jeho dvěma bratry Ulrichem a Peterem. Než to však mohli udělat, v květnu 1968 tři bratři odcestovali Praha kde zůstali tři dny a čehož se jim zjevně podařilo dosáhnout bez Ministerstvo pro státní bezpečnost učit se jejich cestovní plány, dokud nebylo příliš pozdě na to, aby krátký výlet zastavili.[4] Zaplavil stránky „dopisů čtenářů“ východoněmeckých novin dopisy (které nikdy nebyly zveřejněny), které podporují „Pražské jaro ".[6] V návaznosti na Invaze Varšavské smlouvy do Československa 20. a 21. srpna 1968, 23. srpna 1968 poslal Eisenfeld československému velvyslanectví telegram solidarity s výzvami „Stůj pevně a nevzdávej se naděje“ („Halten Sie stand - Behalten Sie Hoffnung“).[7]

Příští měsíc vyrobil pomocí psacího stroje a uhlíkového papíru přibližně 180[8] kritické letáky, které distribuoval na Theaterplatz v Halle dne 20. září 1968. Uvedené letáky byly uvedeny Lenin je Dekret o míru, ke kterému Eisenfeld přidal vlastní prosbu: „Prosím, přemýšlejte o tom! Prosím, nemlčte!“ („Denk bitte nach! Bitte, schweig nicht !!“).[4][9] Následujícího dne se chystal v kině distribuovat další dávku letáků, ale místo toho byl zatčen a zadržen v Stasi Zadržovací vězení „Red Ox“. O více než dva dny později byly zpřístupněny archivy Stasi z tohoto období a vyšlo najevo, že Eisenfeldovo zatčení již bylo plánováno, dny předtím, než distribuoval některý z letáků.[10] Do této doby byla jeho žena velmi těhotná. Bernd Eisenfeld byl po dobu následujících tří měsíců zadržován bez přístupu k právníkovi.[6] V únoru 1969 ho krajský soud v Halle odsoudil na uzavřeném jednání na dva a půl roku odnětí svobody za zhoršenou „proti-státní propagandu“. Poté byl držen v řadě vězení, počínaje Rummelsburg, Karl-Marx-Stadt a Cottbus a končí u Budyšín "Žlutá bída" vězení, které se specializovalo na zadržování politických vězňů. Eisenfeld odmítl nabídku sníženého trestu výměnou za stažení jeho výpovědí. Zatímco byl zadržen, sledoval ho také spoluvězeň, který se ukázal být Stasi informátor, pracující pod krycím názvem „IM Morles“, který mu v jedné fázi nabídl preferenční zacházení na oplátku za poskytnutí zpráv o dalších spoluvězních, ale i tato nabídka byla podle Eisenfelda schopná odmítnout. Občas byl jediným politickým vězněm v cele pěti mužů, další čtyři byli „konvenční“ zločinci.[10] Mimo věznice čelilo obtěžování jeho dvojče a jeho nemocná matka byla také vyslýchána.[10] Zatčení Bernda Eisenfelda zanechalo jeho partnerku se čtyřletou dcerou, aby se o ni postarala jednou rukou. O několik měsíců později porodila jejich syna. Úřady jí nyní nabídly důchod, pokud by se s ním rozešla, a poté následoval trvalý program tlaku na ni Ministerstvo pro státní bezpečnost. Když tomuto tlaku stále odolávala, přišla o práci sekretářky.[7]

Po svém propuštění dne 18. března 1971 se Eisenfeld vrátil ke své bývalé práci v Lipsku. Zde obnovil své kontakty s Halle Mírový kruh a Stavební voják organizace. The Ministerstvo pro státní bezpečnost obnovili svůj vlastní oficiální režim pronásledování. Eisenfeld podal opakované žádosti, aby mohl emigrovat západní Německo a také v roce 1972 zaslal soubor dokumentů o jeho případu Organizaci spojených národů.

Emigrace

Povolení k emigraci bylo nakonec uděleno v srpnu 1975, ale úřady jej stanovily jako podmínku, aby nezveřejňoval, kolik předchozích žádostí zamítl.[10] Bernd Eisenfeld vyroben pro Západní Berlín se svou rodinou: jeho dvojče zůstalo příliš pozadu ve východním Německu. V západním Berlíně žila rodina půl roku v Marienfelde pohotovostní uprchlický tábor. Trvalo dlouho najít trvalé zaměstnání, protože Ministerstvo pro státní bezpečnost úspěšně zasílal zvěsti, že je pro ně na západě na „tajné misi“.[7]

Publikovaný výstup (není úplný seznam)
  • Bernd Eisenfeld: Kriegsdienstverweigerung in der DDR, ein Friedensdienst?, Frankfurt nad Mohanem 1978, ISBN  3-88129-158-X.
  • Bernd Eisenfeld: Die Zentrale Koordinierungsgruppe Bekämpfung von Flucht und Übersiedlung„Der Bundesbeauftragte des Staatssicherheitsdienstes der ehem. DDR, Berlín 1995.
  • Bernd Eisenfeld /Roger Engelmann: 13. srpna 1961: Mauerbau: Fluchtbewegung und Machtsicherung, Brémy 2001, ISBN  3-86108-790-1.
  • Ehrhart Neubert / Bernd Eisenfeld: Macht Ohnmacht Gegenmacht. Grundfragen zur politischen Gegnerschaft in der DDR, Brémy 2001, ISBN  3-86108-792-8.
  • Bernd Eisenfeld /Ilko-Sascha Kowalczuk / Ehrhart Neubert: Die verdrängte Revolution: der Platz des 17. Juni 1953 in der deutschen Geschichte, Brémy 2004, ISBN  3-86108-387-6.
  • Bernd Eisenfeld: Der 17. Juni und die DDR-opozice, v: Horch und Guck 12. Jg., Heft 42 (2/2003), S. 18–21.
  • Bernd Eisenfeld: Bausoldaten in der DDR - ein Überblick, v: Horch und Guck 13. Jg., Heft 46 (2/2004), S. 1–8.
  • Bernd Eisenfeld: Bausoldaten im Visier des MfS, v: Horch und Guck 13. Jg., Heft 46 (2/2004), S. 9–14.
  • Bernd Eisenfeld, Peter Schicketanz: Bausoldaten in der DDR. Die „Zusammenführung feindlich-negativer Kräfte“ in der NVA. Mit einem Vorwort von Joachim Gauck. Ch. Odkazy Verlag, Berlín, März 2011, ISBN  978-3-86153-637-6.
  • Bernd Eisenfeld, Hubertus Knabe: West-Arbeit des MfS. Das Zusammenspiel von „Aufklärung“ und „Abwehr“. Ch. Odkazy Verlag, Berlín 1999, ISBN  3-86153-182-8

Byl schopen pracovat jako spisovatel na volné noze a pod pseudonymem „Fred Werner“ napsal řadu prací Námitka pro svědomí (Wehrdienstverweigerung) v Německá demokratická republika (NDR). Jako lídr v Západní Berlín místní „Ligy bývalých občanů NDR“ ("Verband ehemaliger DDR-Bürger") poskytoval podporu bývalým východním Němcům, kteří byli pronásledováni za své politické názory státem a následně propuštěni do západního Německa jako součást Političtí zadržení Ransome (Häftlingsfreikauf) program která byla provozována mezi východním a západním Německem od roku 1962.[11]

Od roku 1985 pracoval pro „Celý německý institut“ („Gesamtdeutsches Institut“). Téměř do zániku NDR v letech 1989/90 byl terčem speciálu Stasi operace „kazení kariéry“ („Zersetzung“), která ho identifikovala pod krycím názvem „Erz“ a jeho dvojče Petera, který je stále ve východním Německu, jako „Polyp“. V letech 1984/85 byl zrušen zákaz cestování do východního Německa, ale jak se ukázalo, zákaz měl být nahrazen tajným (v této fázi) plánem únosu / zatčení při návštěvě u Drážďany ve východním Německu v souvislosti s potvrzení jeho synovce.[12]

v Listopad 1989 porušení Zeď a absence vojenské reakce ze strany Sovětský svaz spustil sled událostí, které vedly k Znovusjednocení Německa v říjnu 1990. Tento (široce nepředvídaný) vývoj událostí vedl k rozpuštění „Celý německý institut“ pro kterou pracoval, a Bernd Eisenfeld přešel na Bonn na základě Federální agentura pro občanské vzdělávání, přičemž zároveň pokračuje ve své spisovatelské kariéře. V roce 1992 pak získal práci v Berlíně u Agentura Gauck (jak byla v té době známá BStU). Od roku 2000 zastával pozici v agentuře jako ředitel výzkumu, se zvláštním zaměřením na projekt zahrnující použití rentgenových paprsků Stasi ve své protiopoziční práci.[13]

V říjnu 2001 byl Bernd Eiesenfeld jedním z akademiků, historiků a dalších autorů, kteří podepsali otevřený dopis od Bürgerbüro organizace bývalých východoněmeckých aktivistů za občanská práva, která vyzvala voliče, aby nehlasovali pro Strana demokratického socialismu (PDS), nástupnická politická strana východoněmecké Socialistická jednotná strana (SED), pak v procesu pokusu znovuobjevit se pro demokratickou budoucnost více stran:[14] Bernd Eisenfeld nebyl sám, když shledal, že proces znovuobjevení strany není nepřesvědčivý, a strana to následně učinila přejmenoval se znovu.

Bernd Eisnefeld náhle zemřel 12. června 2010, čímž předznamenal svou ženu a děti.[15]

Reference

  1. ^ A b C Ilko-Sascha Kowalczuk. „Eisenfeld, Bernd * 9.1.1941, † 12.6.2010 Bürgerrechtler“ (v němčině). Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur: Biographische Datenbanken. Citováno 1. května 2015.
  2. ^ A b Olaf Weißbach; Karl Wilhelm Fricke (editor / kompilátor svazků); Peter Steinbach (editor / kompilátor svazků); Johannes Tuchel (editor / kompilátor svazků) (říjen 2002). Opozice a Widerstand in der DDR ... Bernd Eisenfeld. C.H. Beck Verlag. str. 157–161. ISBN  978-3406476198.
  3. ^ „Immunisierungsprozess [es] gegen die Partei“
  4. ^ A b C d E F G h Doris Liebermann (jako tazatel); Bernd Eisenfeld (jako dotazovaný). „Gespräch mit Bernd Eisenfeld“. Glossen 27: Glossen je recenzovaný vědecký časopis o literatuře a umění v německy mluvících zemích po roce 1945. Dickinson College, PA. Citováno 2. května 2015.
  5. ^ A b Ehrhart Neubert (1997). Geschichte der Opposition in der DDR 1949–1989. Ch. Odkazy, Berlín. str. 193. ISBN  978-3861531630.
  6. ^ A b Tobias Barth (21. září 2009). "Ein Schicksal von vielen: Ein Flugblatt und die Folgen ... Bernd Eisenfeld verteilte 1968 in Halle ein Flugblatt mit einem Lenin-Zitat. Das brachte ihm zweieinhalb Jahre Gefängnis ein, beginnend mit der U-Haft im" Roten Ochsen "... " Výňatky z přepisu rozhlasové funkce s názvem „Ein Mann allein - Der August 1968 in Halle“ Tento zdroj obsahuje obrázek Bernda Eisenfelda. MDR, Lipsko. Archivovány od originál dne 21. června 2015. Citováno 3. května 2015.
  7. ^ A b C Gregor Eisenhauer (4. listopadu 2010). „Bernd Eisenfeld (Geb. 1941)“. Verlag Der Tagesspiegel GmbH, Berlín. Citováno 3. května 2015.
  8. ^ Zdroje se liší, pokud jde o přesný počet použitých much. Zde uvedená hodnota 180 pochází „Verlust für die Aufarbeitung der SED-Diktatur - Nachruf auf Bernd Eisenfeld“, citováno v Der Stacheldraht 5/2010 (výrobce UOKG ).
  9. ^ Vladimir Ilyich Ulyanov (Lenin); Bernd Eisenfeld (20. září 1968). „Am 20. und 21. September 1968 verteilt Bernd Eisenfeld in Halle etwa 100 selbstgefertigte Flugblätter, mit denen er gegen den Einmarsch von Truppen des Warschauer Paktes in die CSSR protestiert. Während dieser Aktion wird er verhaftet. Im Februar 1969 wird er zu zwei Jahren und sechs Monaten Gefängnis verurteilt ". Společnost Roberta Havemanna. Archivovány od originál dne 18. května 2015. Citováno 3. května 2015.
  10. ^ A b C d Matthias Schumacher (1999). „Ich bin mir selbst treu geblieben“. In Claudia Schulte (ed.). Schicksal Bautzen - Politische Häftlinge der SBZ / DDR erzählen - mladý novinář portréty. St. Augustin. str. 51–55..
  11. ^ Jan Philipp Wölbern (2014). Der Häftlingsfreikauf aus der DDR 1962 / 63-1989: Zwischen Menschenhandel und humanitären Aktionen. Vandenhoeck und Ruprecht Verlag, Göttingen. ISBN  9783525350799.
  12. ^ Doris Liebermann (jako tazatel); Bernd Eisenfeld (jako dotazovaný). „Gespräch mit Bernd Eisenfeld“. „... Ich hatte also in der Regel Einreiseverbot, durfte dann z. B. erstaunlicherweise 1984 oder 85 zur Konfirmation meines Neffen nach Dresden fahren, der sehr aktiv war im Rahmen einer Friedensgruppe, dem Meißner Friedensseminar. ... Ich hatte erst gedacht , die haben eine humane Anwandlung. Heute weiß ich anhand von Unterlagen des MfS, sie wollten mich praktisch wieder irgendwelcher Strafparagraphen überführen. Die Aus-und Einreise wurde ausdrücklich gestattet aus politischoperativen Gründen ... ". Dickinson College, PA. Citováno 7. května 2015.
  13. ^ Zpráva o projektu, na které Eisenfeld pracoval Thomas Auerbach, Gudrun Weber a Sebastian Pflugbeil, se objevil v roce 2000 pod názvem „Einsatz von Röntgenstrahlen und radioaktiven Stoffen durch das MfS gegen Oppositionelle - Fiktion oder Realität?“. Krátké shrnutí výsledků projektu se objeví na: Tisková zpráva BStU ze dne 17. března 2000.
  14. ^ Vlk Biermann; Bärbel Bohley (9. října 2001). „Wahlinitiative 2001 für Berlin Notwendige Einmischung in die eigenen Angelegenheiten“ (PDF). Presseerklaerungen2000-2002. Bürgerbüro e.V., Verein zur Aufarbeitung von Folgeschäden der SED-Diktatur, Berlín. Archivovány od originál (PDF) dne 20. října 2007. Citováno 7. května 2015.
  15. ^ Hubertus Knabe; et al. „DDR-opoziční Bernd Eisenfeld gestorben“. „Ein großer Verlust für die Aufarbeitung ... [Gedenkstätte Berlin-Hohenschönhausen] ... Sein früher Tod schockiert uns, unser Mitgefühl gilt seinen Angehörigen“. Gedenkstätte Berlin-Hohenschönhausen, Berlín. Archivovány od originál dne 18. května 2015. Citováno 7. května 2015.