Beatrice dEste - Beatrice dEste - Wikipedia

Pro ostatní ženy s tímto jménem viz Beatrice d'Este (disambiguation).

Beatrice d'Este
Detail Beatrice d'Este 1494.jpg
Detail z Pala Sforzesca, ca. 1494-1495. Aktuálně v Pinacoteca di Brera, Milán.
narozený29. června 1475
Ferrara, Itálie
Zemřel3. ledna 1497(1497-01-03) (ve věku 21)
Milán, Itálie
Vznešená rodinaDům Este
Manžel (y)
​
(m. 1491)​
Problém
OtecErcole I d'Este
MatkaLeonora z Neapole

Beatrice d'Este (29 června 1475 - 3. ledna 1497), byla vévodkyně z Bari a Milan sňatkem s Ludovico Sforza (známý jako „il Moro“). Byla považována za jednu z nejkrásnějších a nejuznávanějších princezen Itálie renesance. Člen Este rodiny, byla mladší dcerou Ercole I d'Este a sestra Isabella d'Este a Alfonso d'Este.

Život

Manželství

Ferrarský dům Este a milánský dům Sforza byly vždy přátelské a v roce 1490 Ludovico Sforza formálně požádal Ercole d'Este, aby mu dala ruku jeho dcery, aby spojila spojenectví. Ludovico, který byl tehdy vévodou z Bari a vladařem do vévoda z Milána, původně požádala o zasnoubení s Isabellou, starší sestrou Beatrice, ale proto, že jí již byla slíbena Francesco Gonzaga, Místo toho mu Ercole nabídla Beatrice.[1] Il Moro proti dohodě nic nenamítal a Beatrice se s ním v lednu 1491 provdala.

Oficiální svatební sňatky se měly konat v roce 1490 na dvojité svatbě, kdy se Beatrice provdala za Ludovica a Isabella za Francesca současně, ale vévoda z Bari to několikrát odložil.[2] Nakonec, asi o rok později, se vzali na dvojité svatbě Sforza-Este: Ludovico se oženil s Beatrice, zatímco Beatriceův bratr Alfonso d'Este se oženil Anna Sforza, sestra Gian Galeazzo Sforza. Leonardo da Vinci zorganizoval svatební oslavu.

Vévodkyně z Milána

Hrob Ludovico il Moro a Beatrice d'Este od Cristoforo Solari.

Beatrice byla pečlivě vzdělána a využila své pozice milenky jednoho z nejkrásnějších italských soudů, aby se shromáždila kolem svých učených mužů, básníků a umělců, jako například Niccolò da Correggio Bernardo Castiglione, Donato Bramante, Leonardo da Vinci, a mnoho dalších.

Její patronát přispěl k řadě budov, včetně Hrad Sforza v Miláně a Certosa di Pavia.[3]

Kronikář z doby renesance Francesco Muralto si všiml její krásy a lásky k tanci a dále ji popsal jako „vynálezkyni nových šatů“.[4]

V roce 1492 navštívila Benátky jako velvyslankyně svého manžela v jeho politických programech, které spočívalo hlavně v touze být uznán jako milánský vévoda. O smrti Gian Galeazzo Sforza, Uzurpace Ludovico byla legalizována a po Bitva o Fornovo (1495), on i jeho manželka se zúčastnili mírového kongresu Vercelli mezi Charles VIII Francie a italská knížata, u nichž Beatrice prokázala velké politické schopnosti.

Její brilantní kariéra však byla přerušena smrtí porodem, 3. ledna 1497 ve věku 21 let. V dopise napsaném několik hodin po její smrti Ludovico informoval svého švagra Francesca Gonzagu, že jeho manželka, “vrátila ji duch k Bohu “půl hodiny po půlnoci. Jejich dítě se narodilo v jedenáct v noci a bylo mrtvým synem.[5]

Problém

  • Massimiliano Sforza (25. ledna 1493 - 4. června 1530), vévoda z Milána 1512–1515.
  • Francesco II Sforza (4. února 1495 - 24. října 1535), milánský vévoda 1521–1535.
  • Mrtvě narozený syn (3. ledna 1497).

Dědictví

Beatrice d'Este patřila k nejlepší třídě renesančních žen a byla jedním z kulturních vlivů té doby; do velké míry je její záštita a dobrý vkus zodpovědný za nádheru Castello Sforzesco v Miláně, Certosa Pavia a mnoho dalších slavných budov v Lombardii. Její hrobka je zachována v Certosa di Pavia kde je pohřbena vedle svého manžela Ludovico Sforza.

Ritratto di dama

Beatrice d'Este se velmi často mýlí jako hlídač Ritratto di dama podle Ambrogio de Predis na Pinacoteca Ambrosiana v Miláně. Vyšetřování v letech 2010 až 2013 do roku 2006 Martin Kemp /Pascal Cotte [fr ] a německý výzkumník ukázal na světlo silné důkazy, že skutečným sitterem obrazu není Beatrice d'Este, ale Anna Sforza.[6] Historicky potvrzený profilový portrét Beatrice d'Este lze nalézt v Pala Sforzesca. Další autentický dokument o vzhledu Beatrice d'Este najdete v bustě od Giovanni Cristoforo Romano na počátku 90. let 14. století.

  • Pala Sforzesca (1494) s Beatrice d'Este, klečící vpravo.

  • Busta mladé Beatrice d'Este od Giovanni Cristoforo Romano, C. 1490.

Literatura a hudba

  • v Druhá paní Giaconda, román od E. L. Konigsburg, její matný vzhled je zásadní. „Je malá a temná a naprosto prostá,“ říká hlavní hrdina, když ji poprvé uvidí; když se potkají, „snaží se dostat slunce, aby mě udělala blonďatou a krásnou“; když se setká Leonardo da Vinci lituje svého „obyčejného hnědého obalu“; a tak dále.[7] Překonává svůj vzhled a po smrti se jeden z jejích poznatků stává příčinou Da Vinciho Mona Lisa.[je zapotřebí objasnění „Jeden z jejích poznatků se stal příčinou“?]
  • V románu Vévodkyně z Milána autor Michael Ennis zkoumá působení Beatrice d'Este jako vévodkyně z Bari a nakonec jako první dámy v Miláně, stejně jako její přátelství a soupeření s Isabellou Aragonskou.
  • Francouzský skladatel Reynaldo Hahn evokuje její dvůr v jeho 1905 soupravě pro dechové nástroje, klavír, dechové nástroje, dvě harfy a perkuse, Le Bal de Béatrice d'Este.

Předci

Reference

Poznámky

  1. ^ Cartwright (1903), s. 8–9
  2. ^ Shell, Janice; Sironi, Grazioso (1992). „Cecilia Gallerani: Leonardova dáma s hranostajem“. Artibus et Historiae. 13 (25): 47–66 s. 57. doi:10.2307/1483456.
  3. ^ GORDON CAMPBELL, vyd. (2003). „Este, Beatrice d'". Oxfordský slovník renesance. Oxford University Press.(vyžadováno předplatné)
  4. ^ Muraltus, Franciscus (1861). Petrus Aloisius Doninius (ed.). Annalia. Milán. str. 54. Anno Christi MCDLXXXXVII Beatrix Herculis Ducis Ferrariae filia ac Ludovici Sfortiae Mediolani Ducis uxor hoc anno tertio ianuarii ex infelici partu suum diem clausit extremum, duobus post se natis masculis relictis; quae erat in iuvenili aetate, formosa ac nigri coloris, novarum vestium inventrix, die noctuque stans in choreis ac deliciis.
  5. ^ Cartwright (1903), str. 307–308
  6. ^ Reimann, Sascha: "Ritratto di dama (Ambrosiana Milan) Sitter - Malíř - Nové důkazy ", s.l., Prosinec 2013; viz také Kemp, Martin / Cotte, Pascal, 2010. La Bella Principessa. London: Hodder & Stoughton, str. 63.
  7. ^ Konigsburg, E.L. (1975). Druhá paní Giaconda. Atheneum Books. 38, 51, 59, passim. ISBN  0-689-30480-3.

Zdroje

externí odkazy

Média související s Beatrice d'Este, vévodkyně z Milána na Wikimedia Commons