Bitva u Frauenfeldu - Battle of Frauenfeld - Wikipedia
The Bitva u Frauenfeldu bylo vojenské setkání během Válka druhé koalice (1799 - 1802). To se konalo dne 25. května 1799 mezi rakouskými a francouzskými jednotkami. Bitva skončila večer ústupem Rakušanů, ale následujícího dne se Francouzi stáhli.
Pozadí

The Švýcarská stará konfederace byl obsazen Francouzské impérium v roce 1798 a podporován Francouzi Helvétská republika byla založena na jeho území. Na začátku války druhé koalice tedy francouzská vojska pod vedením generála André Masséna (1758–1817) operovali na švýcarské půdě. Po porážkách v Bitva o Feldkirch und der Bitva u Stockachu Francouzi museli ustoupit a opustit východní Švýcarsko. Dvě rakouské armády pod vedením generála Friedrich von Hotze (1739–1799) a Arcivévoda Charles (1771–1847) je pronásledovali. Snažili se spojit tyto dvě armády co nejrychleji. Dne 22. Května 1799 předvoj arcivévodovy armády dosáhl Frauenfeld, kde se zastavili, aby se setkali s předvojem armády generála Hotze, ke kterému došlo 24. května.
Poté, co se už spojily postupující jednotky Rakušanů, byl u generála Masseny, který byl umístěný u Winterthur rozhodl se pokusit zabránit spojování hlavních sil nepřítele. V tomto okamžiku vyslal čtyři francouzské a dva helvétské Prapory, a společnost Helvétana ostrostřelci, Pět letek z Husaři a osm děl pod generálem Charles Nicolas Oudinot (1767–1847) a generál Augustin Keller (1754–1799) setkat se s nepřítelem ve Frauenfeldu. Všeobecné Nicolas Soult (1769–1851) následoval v záloze se třemi dalšími francouzskými a třemi helvétskými prapory.
Bitva

Ráno 25. května 1799, kolem 5. hodiny, narazil generál Oudinot na slabou rakouskou posádku ve Frauenfeldu. Tyto jednotky se pomalu stáhly přes Čt. Kolem deváté hodiny však dorazilo více vojáků z Hotzeho armády (šest praporů a šest letek) pod vedením generála Petrascha z Wyl, na levém křídle a v zadní části Francouzů. Francouzi byli nuceni postavit své hlavní síly proti tomuto novému nepříteli. Asi 22 000 Rakušanů bylo nyní spojeno s přibližně 14 000 francouzskými a švýcarskými jednotkami.[1] Tento střet pokračoval bez jasného vítěze až do večera. Výsledkem byly velmi těžké ztráty. Sám generální pobočník helvétských vojsk, generále Johann Weber (1752–1799) se stal obětí ostřelovače. Jelikož byl výsledek bitvy nejasný, rozhodl se generál Petrasch ustoupit v 7 hodin večer. Rakušané ztratili v bitvě asi 2 000 mužů (většinou zajatých) a dvě děla.[2]
Během bitvy zaútočily další dvě kolony Massenovy armády poblíž hlavních sil rakouského arcivévody Rorbas a Andelfingen aby je tlačil zpět přes Thur. Po počátečním úspěchu však byli Francouzi sami odsunuti. Navzdory taktickému úspěchu ve Frauenfeldu zůstala pozice Masseny neudržitelná a vedl ústup ve směru Curych 26. května. Současníci, jako Carl von Clausewitz, kritizoval Massenu za to, že tři sloupy (a rezerva pod Soultem) fungovaly odděleně od sebe, místo aby soustředily celou svou sílu proti Hotzeho armádě. Pouze tak mohli podle nich porazit Rakušany.[3]
Následky
Kvůli neúspěchu francouzského útoku na arcivévodovu armádu a následnému francouzskému ústupu už neexistovala žádná další překážka pro spojení dvou rakouských armád. Po dalších porážkách dosáhla francouzská armáda na konci září vítězství v Druhá bitva o Curych. Poté Francouzi znovu získali město Frauenfeld a další území.
Bibliografie
- Carl von Clausewitz: Die Feldzüge von 1796 und 1799 in Italien und in der Schweiz, Mundus-Verlag, Lipsko 1999, s. 435
- Rudolf Hanhart: Erzählungen aus der Schweizergeschichte nach den Chroniken, Část 4, Basilej 1838, str. 632–636 (Online verze )
- Johann Georg Heinzmann: Kleine Schweizer Chronik, Část 2, Bern 1801, s. 636–646 (Online verze )
- Max Steiner: Das Gefecht von Frauenfeld 1799, Verlag Huber, Frauenfeld 1999, ISBN 978-3-7193-1170-4
Reference
- ^ Johann Georg Heinzmann: Kleine Schweizer Chronik, Část 2, Bern (1801), s. 637
- ^ Carl von Clausewitz: Die Feldzüge von 1796 und 1799 in Italien und in der Schweiz, Leipzig 1999, s. 435
- ^ V tomto smyslu: Carl von Clausewitz: Die Feldzüge von 1796 und 1799 in Italien und in der Schweiz, Leipzig 1999, s. 432–435