Avram Cemović - Avram Cemović
Avram Cemović | |
---|---|
Nativní jméno | Аврам Цемовић |
Přezdívky) | Avro |
narozený | 1864 Buče, Berane, Osmanská říše (moderní doba Černá Hora ) |
Zemřel | 1914 |
Věrnost | Černá Hora |
Hodnost |
|
Příkazy drženy |
|
Bitvy / války |
|
Avram Cemović přezdívaný Avro (1864–1914)[1] byl členem významné srbské rodiny Cemović z Vasojevići který je nejlépe známý jako velitel povstalců Osmanská říše v oblasti Dolního Vasojevići a vojenský důstojník v armádě Černé Hory během První balkánská válka.
Cemović se narodil v roce 1864 v pozoruhodné rodině Cemovićů. Jeho otcem byl Panto Cemov Delević, jeden z vůdců Vasojevići klan. Cemović byl vůdcem srbských rebelů proti Osmanům v oblasti Berane. Kvůli jeho anti-osmanské činnosti byl Cemović pronásledován Osmany, kteří mu a několika dalším vůdcům rebelů nedovolili vrátit se do Berane po dvou letech strávených jako uprchlík v Černé Hoře. V říjnu 1912 velel srbským povstaleckým oddílům Dolního Vasojevići, které zajaly Berane od Osmanů během První balkánská válka. Byl jmenován velitelem beranské brigády a povýšen do hodnosti Brigádní generál. Po počátečním zapojení Cemoviće a jeho brigády do akcí během dopadení Rožaje od Osmanů byl jmenován guvernérem měst Plav a Gusinje zajat od Osmanů černohorskou armádou. V roce 1914 vstoupil Cemović do konfliktu s Král Nikola. Podle některých zdrojů předstíral černohorský trůn, takže ho král Nikola nechal zavraždit.[Citace je zapotřebí ]
Jeho role v událostech z nucené konverze a masové zabíjení v Plav-Gusinje v letech 1912-13 byli předmětem první kritiky černohorské politiky v první světové válce. Předseda Černá Hora Filip Vujanović učinil jedno z prvních přímých potvrzení událostí černohorským politikem během ceremonie v roce 2006 Berane v roce 2013, kdy prohlásil, že „zločiny spáchané v Plavu a Gusinje jsou temnou stránkou černohorské historie“.[2]
Rodina
Avram Cemović byl synem významného Panto Cemoviće. Podle pročetnických zdrojů byla dcerou Avrama Cemoviće Draga, matka četnického důstojníka Radomira Popoviće, který byl vedoucím štábu četnického velitelství Pavle Ďurišić.[3] Dalším členem rodiny Cemovićů byl poslední člověk, který dne 25. dubna 1945 viděl naživu Ďurišiće ve Staré Gradišce, odkud byl převezen do Jasenovac tábor.[4]
V osmanském Berane
Na začátku roku 1909 se osmanské úřady v Berane pokusily odzbrojit místní srbskou populaci, která byla Osmany systematicky pronásledována. Cemović a někteří další místní srbští vůdci se několikrát setkali s kaymakamem z Berane, aby jednali o pořádku a respektování práv místních Srbů, ale bez úspěchu.[5] V srpnu 1909 během tradičního shromáždění Srbů před Đurđevi Stupovi klášter osmanští vojáci zaútočili a zabili dva Srby a způsobili konflikt a následnou odvetnou kampaň osmanských úřadů. Místní Srbové, včetně Cemoviće, uprchli do Království Černé Hory a osmanské úřady odmítly povolit jejich návrat do svých domovů během příštích dvou let.[6] Když se po dvou letech černohorsko-osmanských jednání Osmané dohodli, že umožní návrat přibližně 1000 srbských uprchlíků do jejich domovů v oblasti Berane, ne však 83 lidem, včetně Cemoviće, kterého Osmané obvinili, že za konflikt nese největší odpovědnost.[7]
Černohorské pohraniční orgány daly Cemovićovi dohled, protože to byl nejvlivnější a nejuznávanější člověk z oblasti Dolního Vasojevići.[8]
Berane povstání
V srpnu 1912 Srbové z oblasti Berane pod vedením Cemoviće se vzbouřili proti Osmanům a zaútočili na několik jednotek na černohorsko-osmanských hranicích. Osmanští vojáci podporovaní bashibozuk jednotky z Plavu, Gusinje a albánských dobrovolníků z Metohija zahájila další teroristickou kampaň proti místním Srbům.[Citace je zapotřebí ]
První balkánská válka
Zachycení Berane
Dne 8. října 1912 byl Cemović povýšen do hodnosti brigádního generála.[9] Dne 16. října 1912 byla černohorská armáda zajata Berane z Osmanů a založil brigádu Berane s 3 200 dobrovolníky pod velením Cemoviće.[10]
Zachycení Rožaje
Podle některých dobových zpráv Cemović a jeho síly během očistné a odzbrojovací operace v oblasti Rožaje (nahia ) zastřelil pět lidí v pěti vesnicích za to, že se odmítli vzdát novým úřadům, a nechal zavraždit Useina Škrijela za vraždu kaymakam Popović. Cemović také pálil domy, továrny a mlýn Alidragićských včel, zajal jejich 100 kusů dobytka a 200 ovcí a předal je regionálnímu velení. Vrchní velení odsoudilo Cemoviće za spálení majetku Alidragiće a nařídilo mu, aby nestřílel zajaté nepřátele, ale aby je předal soudu a pokračoval v pronásledování a střílel pouze na ty, kteří se odmítají vzdát.[11][12]
Kampaň s nucenou konverzí v Plav-Gusinje
V první balkánské válce šest praporů Dolního Vasojevići, které tvořily jednu brigádu (Gornjovаsojevićka brigаdа) o celkové síle 3 200 byli pověřeni dobytím oblasti Plav-Gusinje. Poprvé byl pod velením Rādomira Vešoviće a na začátku války prošel pod velením Avra Cemoviće, který byl povýšen na brigádního generála králem Nicholas já Černé Hory.[13] Černohorský stát brzy zahájil nucenou konverzní kampaň Albánců (muslimů a katolíků) a také slovanských muslimů k srbskému pravoslaví. Konverzní kampaň byla realizována od ledna a zesílila se v březnu, kdy se brigádní generál Avro Cemović stal vedoucím vojenské správy Plav-Gusinje. 23. března Cemović ve zprávě uvedl, že do té doby bylo obráceno asi 3 000 muslimů. Celkový počet nucených konverzí na konci kampaně mohl dosáhnout více než 10 000 lidí, aniž by byly zahrnuty údaje z vesnic severně od Plavu a uprchlíků.[14] Mulla Šaban Musić (Shaban Musiqi / Musaj), aby pomohl místním obyvatelům konvertovat, aniž by se vzdali své pravé víry, vydal fatwa který osvobodil ty, kteří konvertovali od jakýchkoli hříchů.[15]
Avro Cemović založil mimořádný vojenský soud v regionu pod vedením Vukoty Pantoviće. Příkaz k jeho založení vydal ministr války Černé Hory Dušan Vuković.[16] Jejími třemi členy byli černohorští vojenští velitelé Vuksan Dragović a Milan Vešović a Hajro Basić / Bashiqi, který byl místním muslimem hodja.[16] Celkový počet nucených ke konverzi dosáhl 12 000 a 800 kteří to odmítli, byli popraveni ve městě Plav a Gusinje do února 1913.[17] První rozsudek smrti mimořádným vojenským soudem byl vynesen 5. března v Racině v Plavu. Jednalo se o některé z nejvýznamnějších občanů města Plav.[16] V Plavu bylo popraveno celkem asi 500 lidí, kteří odmítli konvertovat.[18] Moderní bosenské organizace tvrdí, že během masakrů bylo zabito více než 1 800 a 12 000 bylo donuceno ke konverzi.[19] Mezinárodní rozruch proti událostem v Plav-Gusinje přinutil černohorskou vládu, aby o nich zahájila vyšetřování. V čele komise, která vyšetřovala zločiny v Plavu, Gusinje a částech Sandzaku, byli Mato Katurić a Andrija Rađenović. V červnu 1913 zveřejnila komise svou zprávu, která dospěla k závěru, že muslimové v regionu byli násilně obráceni.[20] Někteří nejvyšší důstojníci - včetně Hajro Basić - byli obžalováni, s výjimkou Avra Cemoviće. Odsouzení zůstali ve vězení jen na velmi krátkou dobu. Avro Cemović byl v dubnu odvolán ze své funkce a nahrazen brigádním generálem Mašanem Božovićem.[14]
Božović ve své zprávě pro generála Janka Vukotiće poznamenal, že obyvatelé Plavu a Gusinje konvertovali pouze pod hrozbou násilné popravy a obtěžování. Postoj Rakouska-Uherska přinutil černohorského krále hlásat svobodu vyznání pro všechny poddané v Plav-Gusinje.[17] Poté, co byla 5. května znovu vyhlášena svoboda náboženství, se všichni nově konvertovaní vrátili ke svému předchozímu náboženství. Odhady těch, kteří zůstali ortodoxními, se v Plavu liší od jedné osoby po dvě nebo tři rodiny.[14][16] Předseda Černá Hora Filip Vujanović učinil jedno z prvních přímých potvrzení událostí černohorským politikem během ceremonie v roce 2006 Berane v roce 2013, kdy prohlásil, že „zločiny spáchané v Plavu a Gusinje jsou temnou stránkou černohorské historie“.[2]
Konflikt s králem Nikolou
Vztah mezi Cemovićem a králem Nicholasem se zhoršil na úroveň, kdy si vyměňovali přímé přestupky a hrozby. Podle jedné anekdoty řekl Cemović králi Nicholasovi, že by mu měl být vděčný, protože to byl on a jeho otec Panto, kdo zajal polovinu Černé Hory, aby mohl Mikuláš vládnout a užívat si ho. Cemović také navrhl Nicholasovi, aby v argumentaci nepokračoval, protože pokud by začali s divizemi, země Cemoviće by byla větší než země Nicholase alespoň pro jeden čepenak (archaický rozměr se rovná vzdálenosti mezi palcem a ukazováčkem).[21]
Reference
- ^ (Guberinić 1996, str. 145): „Бригадир Авро Цемовић (1864-1914) Бригадир Аврам-Авро Цемовић, рођен је на Бучу.“
- ^ A b Pacariz 2014, str. 437.
- ^ Гласник Српског историјско-културног друштва "Његош". Његош. 1975. str. 139.
- ^ (Komarica 2008, str. 281): "Najzad, M. Cemović tvrdi da je Pavla Đurišića posljednji dal vidio u Staroj Gradiški 25. travnja 1945., odakle su ga ustaše odveli s većom grupom četničkih oficira za Jasenovac."
- ^ Istorija srpskog naroda: pt. 1. Od Berlinskog kongresa do ujedinjenja 1878-1918. Srpska knjiiževna zadruga. 1983.
- ^ Istorija srpskog naroda: pt. 1. Od Berlinskog kongresa do ujedinjenja 1878-1918. Srpska knjiiževna zadruga. 1983. str. 289.
- ^ Istorija srpskog naroda: pt. 1. Od Berlinskog kongresa do ujedinjenja 1878-1918. Srpska knjiiževna zadruga. 1983. str. 289.
Споразум је најзад постигнут: турске власти су дозволиле да се избеглице врате сем осамдесет тројице, међу којима се налазио Авро Цемовић, најистакнутији доњовасојевићки првак кога су турске власти највише окривљавале.
- ^ (Rakočević 1981, str. 143): "Под присмотру црногорских пограничних власти били су стављени и неки прваци из Доњих Васојевића, а међу њима и Авро Цемовић, најутицајнији и најугледнији човјек тога краја"
- ^ Pravý zborník. 1967. str. 120.
Унапријеђен је у чин бригадира Авро Цемовић са рангом од 8. октобра
- ^ (Ratković 1972, str. 190): „Од 3.200 васојевићких добровољоца формирана је Беранска бригада, за чијег је команданта постављеА
- ^ Записи. Обод. 1935. str. 169.
Авро Цемовић, обилазећи с војском рожајску нахију ради разоружавања, мушкета у је пет људи у пет села, за то како каже, што су били непокорни властима. Такође је наредио, те су објесили Усеина Шкријела, убицу покојног кајмекана Поповића. Попалио је куће неких бегова, Алидрагића, а покретно имање т. ј. стоку (стотину говеди и двјеста оваца) одузео је и предао обласној управи. За паљевину кућа, фабрика и млина Алидрагића прекорио сам га, ма да је у неколико имао разлога, јер су они оставили били чивчије, да им имање пазе, а они отишли у Митровицу, као да им је онамо бајаги слободније. Са мушкетавањем наредио сам да престане, него кривце да предаје суду, а само да војском гони
- ^ (Mušović & Vlahović 1985, str. 64)
- ^ Premović 2013, str. 371
- ^ A b C Šarkinović 2013, str. 459
- ^ Šarkinović 2013, str. 463.
- ^ A b C d Rastoder 2017, str. 8
- ^ A b Müller 2005, str. 203.
- ^ Poláčková & Van Duin 2013, str. 72.
- ^ Milosević 2013
- ^ Šarkinović 2013, str. 457.
- ^ Ђурић, Новица. „Страх Црногораца од подвига предака“. Politika. Politika. Citováno 6. května 2020.
„Господару, ја сам ти са мојим оцем и ђедом освојио по‘ земље, па ти је дао да ш ‘њом управљаш Јемој, господару, да се свађамо, јер ако се станемо дијелити виша ће моја држава од твоје бити, се
Zdroje
- Guberinić, Radomir P. (1996). Bune u Vasojevićima: Vasojevići - život, običaji, bune i ratovi - dokument i komentari. Odbor Srpske akademije nauka i umetnosti za proučavanje sela.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Andrijašević, Živko M .; Stanojević, Zoran (2003). Pokrštavanje muslimana 1913. godine. Almanah.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Rakočević, Novica (1981). Politički odnosi Crne Gore i Srbije, 1903-1918. Istorijski institut SR Crne Gore u Titogradu.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ratković, Borislav (1972). Србија и Црна Гора у балканским ратовима 1912-1913. Београдски издавачко-графички завод.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Mušović, Ejup; Vlahović, Petar (1985). Tutin a jeho okolí. SANU.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Komarica, Slavko (2008). Zašto Jasenovac nije oslobođen. Iros. ISBN 978-953-6300-43-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Rastoder, Šerbo (2017). "Pismo gusinjskog kadije Šabana (Musića) - Murtezi Karađuzoviću, muftiji crnogorskih muslimana, povodom masovnog pokrštavanja 1913. godine". Almanah. 75-76.
- Šarkinović, Hamdija (2013). „ORGANIZACIJA I FUNKCIONISANJE VLASTI U CRNOJ GORI (1912–1914) [ORGANIZAČNÍ A VLÁDNÍ FUNKCE ČERNÉ HORY (1912-1914)]“ “ (PDF). Almanah. 55-56.
- Müller, Dietmar (2005). Staatsbürger aus Widerruf: Juden und Muslime jako Alteritätspartner im rumänischen und serbischen Nations code: ethnonationale Staatsbürgerschaftskonzepte 1878-1941. Otto Harrassowitz Verlag. ISBN 3447052481.
- Pacariz, Sabina (2014). Ročenka muslimů v Evropě. BRILL. p. 437. ISBN 9789004283053.
- Premović, Marijan (2013). „VАSOJEVIĆI PREMА PLАVU I GUSINJU [Vasojevići proti Plav a Gusinje]“. Almanah. 54-56. OCLC 1088898622.
- Poláčková, Zuzana; Van Duin, Peter (2013). „Černá Hora stará a nová: historie, politika, kultura a lidé“ (PDF). Studia Politica Slovaca. VI (1).