Doma - At Home day
The Den „Doma“ byl společenský zvyk v viktoriánský Británie, kde ženy z jemný status by přijímal návštěvníky v konkrétní den v týdnu.
Žena by vytiskla volací karty, což by naznačovalo, že bude „doma“, např. v „pátek v dubnu“.[1] Ti z jejích známých, kteří kartu dostali, se jí toho dne mohli dovolat.[2][3] Bylo považováno za nezdvořilé navštívit neohlášený jakýkoli jiný den nebo navštívit bez obdržení karty.[4] Hosté by měli navštívit mezi třetí nebo čtvrtou a šestou odpoledne a zůstat v nich od čtvrt hodiny do hodiny, v závislosti na míře důvěrnosti s hostitelkou.[1]
Britské kolonie
Zvyk dnů "Doma" byl pozorován také v EU Britské kolonie, například v Wellington, Nový Zéland.[5] Zde tradice sloužila k udržení překážek mezi různými sociálními třídami mezi kolonisty.
Telefon
Vynález a rozmnožování telefonu - usnadňující plánování návštěv v kratší době - bylo velkým přínosem pro konvenci dnů „Doma“.
první světová válka
Bylo to dále zastaralé, když v první světová válka, mnoho žen se ponořilo do válečného úsilí; a tím do velké míry ignoroval mnoho dříve držených sociálních závazků.[5]
Dalším důsledkem války bylo, že díky hospodářskému nedostatku byli domácí služebníci méně obyčejní, což je trend, díky kterému je starý volací systém nepraktický.[5]
Literární příklady
Suffragist Evelyn Sharp tento výraz použila ve své povídce z roku 1897 „The Other Anna“, kde se hrdinka osvobodí otočením zády ke dni „At Home“:
Další den byla neděle a její Den doma; a došla k závěru, že její okruh přátel byl velmi otupělý a že nikdo, kdo byl trochu milý, ji nikdy nezavolal na domácí den a že jedinými zajímavými lidmi byli lidé, kteří nikdy vůbec nevolali. „lidé, se kterými se ve skutečnosti setkali zvláštním způsobem bez jakéhokoli úvodu; a v tomto bodě svých úvah se nezodpovědně zasmála a rozhodla se vzdát svého Dne doma.[6]
To je také uvedeno v George Bernard Shaw hra z roku 1913 Pygmalion, kde je držena matkou protagonisty Henry Higgins:
PANÍ. HIGGINS [zděšeně] Henry! [nadává mu] Co tu dnes děláš? Je to můj domácí den: slíbil jsi, že nepřijdeš.[7]
v Edith Nesbit román z roku 1899 Příběh hledačů pokladůFenomén dne „Doma“ se používá k vyjádření sociálních rozdílů:
Víte, že lidé od vedle jsou velmi velkolepí. Neznají nás - a někdy vyjíždějí ve skutečném soukromém kočáru. A mají den „Doma“ a lidé přicházejí v kabinách. Troufám si říci, že mají hromady talířů a šperků a bohaté brokáty, kožešiny z ceny a podobné věci. Budeme hlídat noc.[8]
Reference
- ^ A b Člen aristokracie (2004) [1911]. Chování a pravidla dobré společnosti nebo solicismy, kterým je třeba se vyhnout (Dotisk 33. ed.). Adamant Media Corporation. p. 159. ISBN 1-4212-6585-0. Citováno 26. prosince 2009.
- ^ „Pojďte bez obruče“: Staromódní pozvání, Inzerent Jerilderie Herald a Urana, (Pátek 10. ledna 1908), s. 8
- ^ Případ William Robinson Pirie, Ředitel školy z University of Aberdeen od roku 1876 do roku 1885: "Doma", Pravda (Perth), (Sobota 16. prosince 1905), s. 9
- ^ Ordway, Edith B. (2008) [1918]. Etiketa dneška (Dotisk ed.). BiblioBazaar, LLC. p. 103. ISBN 0-554-39378-6. Citováno 26. prosince 2009.
- ^ A b C McIntyre, Roberta (1990). David Hamer a Roberta Nicholls (ed.). The Making of Wellington, 1800-1914. Wellington, N.Z .: Victoria University Press. str. 202–3. ISBN 0-86473-200-7. Citováno 26. prosince 2009.
- ^ Sharp, Evelyn (1998) [1897]. „Druhá Anna“. V Harriet Devine Jump (ed.). Devatenácté století Povídky od žen. London: Routledge. 383–400. ISBN 0-415-16781-7. Citováno 26. prosince 2009.
- ^ Shaw, George Bernard (1913). Pygmalion, Zákon III.
- ^ Nesbit, Edith (1899). Příběh hledačů pokladů. Londýn: T. Unwin. p. 38. Citováno 26. prosince 2009.