Asieh Amini - Asieh Amini - Wikipedia

Asieh Amini 2019

Asieh Amini (narozený 14 září 1973) je íránský básník a novinář, který v současné době žije v Trondheim, Norsko. Je aktivistkou za práva žen bojující proti trestu smrti obecně a konkrétně proti ukamenování žen a nezletilých v Íránu.

Časný život

Amini vyrostl v Provincie Mazandaran v severním Íránu. Byla třetí ze čtyř sester. Její rodina pocházela z šlechta feudálních časů. Vlastnili půdu a zvířata a zaměstnávali zahradníky a hospodyně. V severním Íránu směly ženy vlastnit majetek a pracovat s vyhrnutými kalhotami a rukávy. Ale muži stále měli obyčejně více manželek.[1]

Otec Aminis byl učitel. Byl náboženský, ale cvičil lehce. Po Íránská revoluce v roce 1979 Aminiho rodina ztratila hodně ze svého majetku a stala se střední třídou. Amini a její sestra strávily spoustu času čtením, psaním a malováním. Začala navštěvovat odpolední kruh poezie v místní knihovně. Asieh se chtěl stát malířem nebo spisovatelem.[1]

Aminiho život se změnil po Íránská revoluce. Nenáviděla povinnou černou hidžáb všechny dívky musely nosit a plakat, když si to oblékala. Její matka jí vysvětlila, že je pravidlem, že nikdo nemůže neuposlechnout. Spousta mladých mužů se vrátila z Válka mezi Íránem a Irákem bez končetin nebo se vůbec nevrátil. Někteří z jejích rodinných příslušníků byli proti režimu a uvězněni, jiní režim podporovali.[1]

Kariéra

Amini začal studovat žurnalistiku na Univerzita Tabataba'i v Teherán v roce 1993. Ještě během studia začala psát do novin. Denně začala na tvrdé linii Kayhan. Poté přešla k větším novinám Írán. Když měl kolega udělat rozhovor s básníkem, který měl Amini rád, vzal ji s sebou. Básník ji pozval do kruhu svého spisovatele. Noviny Írán zahájil doplněk pro mládež a Amini se stala kulturním redaktorem. Pro tuto dobu v Íránu byla žena v takové vedoucí pozici neobvyklá. Měla na starosti 28 stránek, dohlížela na muže, kteří byli starší než ona, a byla často zkoumána šéfredaktorem. Jednoho dne ji jeden z jejích kolegů stáhl stranou. Když jí poradil, aby práci opustila, bránil slzy. Když se jí zeptala, proč, řekl, že každý den o ní kolegové mluví špatně, nelíbí se jim, aby byla v takové pozici mladá svobodná žena. „To je jejich problém, ne můj.“ Řekl Amini Mohammad Khatami byl zvolen prezidentem v roce 1997, zákazy byly zrušeny trochu a odvážnější publikace se objevily. Do žurnalistiky vstoupilo více žen. Amini nastoupil do práce v novinách Zan, která se týkala ženských záležitostí. Ačkoli se Amini postavila proti myšlence segregovat zprávy podle pohlaví, práce se ujala. Noviny Zan byly bohužel zakázány. Následně se Amini ujal práce na volné noze. Po porodu Amini začala pracovat jako sociální redaktorka novin Etemaad. Provozovala také web s názvem Ženy v Íránu.[1]Poté, co se situace v Íránu stala pro ni příliš nebezpečnou, rozhodla se Amini opustit zemi. Prostřednictvím přítele dostala příležitost stát se hostujícím spisovatelem v rámci ICORN síť v Trondheim, Norsko od roku 2010 do roku 2012.[2] Zůstala v Norsku a ukončila magisterský titul v oboru Rovnost a rozmanitost na NTNU. Amini je členem Norska PERO Představenstvo.[3]

Aktivismus

Amini založila kampaň „Stop Stoning Forever“ v říjnu 2006. Spolupracovala se známou feministkou z Íránu a dvěma spisovatelkami ze zahraničí, kteří mohli publikovat bez cenzury.[1] Bojuje proti genderové nespravedlnosti v íránském soudním systému a zasazuje se o ukončení kamenování jako formu popravy.[4]

Svůj aktivismus zahájila, když potkala 16letou dívku jménem Atefeh Sahaaleh kdo vydržel celý život sexuálního zneužívání. V důsledku tohoto zneužívání se obrátila k sexuální práci a nakonec byla odsouzena za mimomanželský sex k smrti ukamenováním. Amini se cítil nucen psát a vyšetřovat praxi ukamenování. Během vyšetřování zjistila, že i přes závazek Íránu mezinárodnímu společenství zrušit praktikování ukamenování stále probíhá tajně. V roce 2002 vyhlásil hlavní íránský soudce moratorium na ukamenování.[1] Amini se pokusila zveřejnit svůj příběh, ale brzy poté byla propuštěna ze svých novin.[4] Šéfredaktorka jejích novin uvedla, že je nemožné, aby příběh zveřejnily, když bojovala Šaría právo a íránský soudní systém. Poslala příběh do jiných novin, ale oni odmítli. Po dlouhém hledání souhlasila publikace pro ženy s vydáním upravené verze.[1] Brzy po zveřejnění příběhu Atefeh Amini slyšel o dalším podobném příběhu o osudu Leyly, devatenáctiletého člověka s mentálním věkem osmiletého, který měl být kvůli cudnosti oběsen. Amini zjistila, že dívka ve vězení v roce 2001 stále žila Arak a rozhodl se jí pomoci. Na prostituci dívku poprvé pustila její vlastní matka ve věku od pěti do osmi let. Od té doby ji matka prostituovala a žila z peněz. Leyla porodila své první dítě v devíti letech a poprvé dostala trest 100 ran za cudnost. Byla odsouzena k smrti za incest mimo jiné proto, že její bratři byli mezi měšťany, kteří ji znásilnili. Amini navštívil soudce, který odsoudil Leylu, a řekl, že zákon je zákon a že ho pouze uplatňuje. Dále uvedl, podle Aminiho účtu, že pokud byla společnost jablkem, Leyla byla červ. Amini napsal příběh o Leyle v časopise Zanan. Příběh zazněl v mezinárodním měřítku. Dokonce i norský předseda vlády Kjell Magne Bondevik napsal dopis íránskému prezidentovi Chatámí. Nakonec Leyla měla druhý pokus.[1] S pomocí přítele Shadi Sadr Amini, její právnice pro lidská práva, dokázala nechat Leylu vyvést z vězení a postavit do sociální organizace, která jí poskytovala soukromé lekce a pomáhala jí naučit se číst a psát. V roce 2007 byl Amini zatčen a uvězněn.[5]

Po této zkušenosti Amini založil kampaň „Stop Stoning Forever Campaign“. Bojuje s tím, aby se musela zastavit ukamenování, zkoumá případy žen, které byly ukamenovány, a sdílí své příběhy s veřejností.[4] Po znovuzvolení Mahmúd Ahmadínežád v roce 2009 situace aktivistů za lidská práva se v Íránu stala nebezpečnou. Aminiiny telefonní hovory byly odposlouchávány, její e-mailové zprávy byly sledovány. Čtyři měsíce po znovuzvolení odešel Amini do exilu v Norsku.[4]V Norsku nadále přispívala do novin. V letech 2010 až 2012 byla také hostující spisovatelkou v Trondheim City of Refuge.[6]

Rodina

V novinách se Zan Amini setkala s Javadem Montazerim, fotografem, který pocházel z oblasti Mazandaran jako ona. Po osmi měsících se rozhodli oženit. Po porodu své dcery Avy ji manžel povzbudil, aby pokračovala v práci. Když podruhé otěhotněla, pokusila se užívat lék, který by vyvolal a potrat, což by umožnilo jít na pohotovost v nemocnici a nechat odebrat plod. To bylo nutné, protože potraty jsou nezákonné v Íránu. Lék však nezabýval a Amini si myslela, že plod nenávratně poškodila. Pokračovala v nelegálním potratu s komplikacemi, ale poté se mohla vrátit do práce.[1]

Ocenění

Spisy

  • „Hej, ... ty, kdo jsi pryč“
  • „Kom ikke til mine drømmer med gevær“ („Nevstupujte do mého snu se zbraní“)
  • „Jeg savner å savne deg“ („Chybí mi chybíš mi“)
  • „Election Fallout- (účastnický spisovatel), režie Marcus Michaelsen“

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i Laura Secor (4. ledna 2016). „VOJNA SLOVA Bitva ženy o ukončení kamenování a popravy mladistvých v Íránu“. Newyorčan. Annals of Activism. Citováno 2016-08-21.
  2. ^ „Asieh Amini“. icorn.org. icorn. Citováno 20. října 2019.
  3. ^ „Asieh Amini“. norskpen.no. PERO. Citováno 20. října 2019.
  4. ^ A b C d „Den 14: Meet Asieh Amini, Iran“. Iniciativa Nobelových žen. 8. prosince 2013. Archivovány od originál 11. dubna 2016. Citováno 2016-08-21.
  5. ^ „Íránský básník a novinář Asieh Amini získal cenu svobody“. Síť mezinárodních uprchlíků. 3. září 2014. Archivovány od originál dne 18. srpna 2016. Citováno 2016-08-21.
  6. ^ „Asieh Amini“. Síť mezinárodních uprchlíků. Archivovány od originál dne 2016-05-01. Citováno 2016-08-17.