Arifin Bey - Arifin Bey - Wikipedia

Arifin Bey (5. března 1925 - 2. září 2010) se narodil v roce Padang Panjang, Západní Sumatra v Vysočina Minangkabau Jeden rok před komunistickou vzpourou v roce 1926 a tři roky před tím, než se účastníci konference mládeže v roce 1928 slíbili, že budou jedním lidem, indonéským lidem, který bude tvořit jeden národ, Indonésii, s jedním jazykem Bahasa Indonesia. Byla to léta narůstajících politických a sociálních nepokojů, během nichž byla nizozemská vláda stále více utlačovatelská.

Časný život

Byl jedním z osmi sourozenců, pěti dívek a tří chlapců. Jeho otec byl školním inspektorem v nizozemské správě. Mezi přáteli a kolegy byl znám jako Buyung, takže jeho holandští kolegové ho označovali jako Mijnheer Bij, -Mr.B. Bij byl Indonézanem pro Bey a byl přijat jako příjmení svých dětí. Arifin byl vysoce inteligentní a kvalifikovaný pro vstup do nizozemského vzdělávacího proudu. Říkalo se o něm, že nikdy nebyl bez knihy. Držel krok se světovými událostmi a shromažďoval soubory výstřižků z novin. Byl politicky angažován a členem sdružení Young Sumatra Association. Ve věku 16 let ho jeho řečnická činnost nechala vyšetřit policií, jeho otec vyslýchal, prohledal jejich domov a zabavil jeho výstřižky z novin. Ředitel nizozemské školy, kterou navštěvoval, uznal, že jeho schopnost ho zachránila před další eskalací trestu, a zařídil mu, aby pokračoval ve vzdělávání učitelů v Bandung.

Japonská okupace v roce 1942 přerušil jeho formální vzdělání. Ale navzdory chaosu studoval soukromě a zahájil studium japonštiny, které se mělo stát základem jeho budoucí kariéry. Byl vybrán Japonci ke studiu v Japonsko jako potenciální vůdce v Indonésii, když byla válka vyhrána. Ironicky, Tokio byl považován za příliš nebezpečný pro jeho kohortu indonéských a dalších studentů z Jihovýchodní Asie, a byli posláni ke studiu na Univerzita v Hirošimě umění a věd. Hirošima do té doby nebyl silně bombardován.

Šel do Japonsko jako stipendium student během Pacifická válka, když byla Indonésie pod japonskou okupací, a ocitla se v Hirošimě v roce 1945, kdy město zasáhla atomová bomba. Z výbuchu bomby z pěti set studentů univerzitního přednáškového sálu přežil pouze on a thajský student. Fyzicky nebyl vážně zraněn, ale později se u něj vyvinula radiační nemoc. Nějakou dobu zůstal v Japonsku a náhodou na nádraží uviděl japonskou ženu, jak ji sledují američtí vojáci. Vysvobodil ji z rvačky k její velké úlevě. Jeho japonština byla do té doby tak plynulá, že si zpočátku myslela, že je Japonec. Když zjistila, že je Indonésan, vzala ho domů, aby se setkal s rodiči a sourozenci. Dva z jejích bratrů byli lékaři, a když si uvědomili, že trpí radiační nemocí, zařídili mu nemocniční ošetření. Rodina si ho prakticky adoptovala a podílela se na péči o něj, tohoto dvacetiletého, daleko od domova. Později se měl oženit s Japonkou, které pomohl. Bylo to dlouhé a šťastné manželství, dokud nezemřela na rakovinu.

Jeho znalost angličtiny, kterou získal na nizozemské škole, zvládnutí japonštiny a vynikající všeobecné schopnosti a sociální dovednosti ho po návratu do Indonésie přivedly na ministerstvo zahraničních věcí. Byl poslán do Amerika V roce 1954 byla první Indonésií, která sloužila při jmenování zaměstnanců v OSN v roce 2006 New York City. Pokračoval ve studiu, získal bakalářský a poté magisterský titul na a Newyorská univerzita. Vrátil se do Indonésie a poté, co dva roky působil jako asistent ředitele Indonéského ústavu věd, byl sponzorován Fordova nadace pro doktorát v Georgetown University. V roce 1961 ukončil studium na Georgetown University a získal titul Ph.D. v mezinárodním měřítku politická věda prostřednictvím disertační práce o dialogu při hledání konsensu v indonéském politickém procesu.

Činnosti

Po návratu do Indonésie byl každý den jmenován redaktorem polooficiálního anglického jazyka, Indonéský herald.^[1] Byl redaktorem od roku 1961 do roku 1967. V letech Řízená demokracie uprostřed rostoucího napětí vedoucího k pokusu o převrat v roce 1965 to byla exponovaná pozice. Aby se předešlo katastrofě, byla nutná šikovná ideologická navigace. Přežil, i když se později říkalo, že narušil jeho integritu.

Byl přidělen jako radní k Indonéské velvyslanectví v Tokiu v roce 1967. To představovalo novou výzvu. Poté byl pryč z Japonska 17 let, ale byla to pozice, pro kterou byl jedinečně kvalifikován znalostmi japonštiny, osobními zkušenostmi s kataklyzmatickou událostí v japonské historii, prací v OSN, jeho akademickými úspěchy, a jeho práci v žurnalistice. Byl to brána do pole, které si vytvořil sám. Uvědomil si, že jediná cesta do světa japonského myšlení a jednání je přes japonský jazyk, a věnoval se prohlubování svých znalostí o něm. Nikdo z ostatních členů indonéského personálu velvyslanectví v té době nevěděl dobře japonštinu, a tak znalost japonských záležitostí byla závislá na informacích filtrovaných prostřednictvím anglického tisku. To bylo neadekvátní, a tak každé ráno připravil přehled japonských zpráv z japonských médií k distribuci svým kolegům.

Založil Sdružení japonských mluvících diplomatů. Setkala se každý měsíc na oběd, pozvala japonské hosty na přednášky v japonštině a po celou dobu jednání se hovořilo pouze japonsky. Řečníci zahrnovali vůdce veřejného mínění, ale ne vše bylo velmi vážné. Jedním z nich byl jasnovidec, jehož odpovědností bylo radit vedoucím pracovníkům ohledně toho, jaké obchodní dohody mají uzavírat a čeho se vyvarovat a jaké názvy mají pojmenovat produkty, dokonce i automobily, aby je prodávaly. Vrcholem v tomto období bylo tlumočení Prezident Suharto na své státní návštěvě v Japonsku v roce 1968, když promluvil v Klubu zahraničních korespondentů.

Tato zkušenost, znalosti, kompetence a sebevědomí, které získal při mluvení a psaní japonštiny, a dovednosti jeho lidí, ho měly odstavit od světa diplomacie do světa akademického. Byl pozván k rozhlasovým rozhovorům a vystoupení v televizních programech, díky čemuž se stal široce známým jako Bey San. Dostal pozvání na semináře a na výuku v programu Area Studies na Univerzita Tsukuba, kde byl povinen přednášet v japonštině i angličtině. Přitom měl klíčovou roli při rozvoji studií jihovýchodní Asie v Japonsku jako jihovýchodní Asie plynně japonsky.

Vrátil se do Jakarta v roce 1970. Ale i přes kvalitu jeho práce v Japonsku přetrvávaly pověsti o tom, že se ve své redakci Indonéského herolda plavil příliš blízko větru. Gestapu-ism v té době visel ve vzduchu podobně jako Macarthy-ism v Americe o deset let dříve. Bylo tedy účelné zapůjčit ho think tanku Research Documentation and Analysis (REDA), indonéské vojenské podpoře výzkumné organizace, který měl podávat zprávy z Tokia. Ředitel Zulkifli Lubis, kterého ve skutečnosti uvěznil Sukarno, se rozhodl jmenovat rezidentního korespondenta v Tokiu a vybral si Arifin. Tehdejší ministr zahraničí Adam Malik udělil mu „prodlouženou dovolenou bez výplaty“ a odešel znovu do Japonska. Začala nová etapa jeho života. Byl na cestě k nové kariéře. A právě teď klíčová slova v názvu jeho Ph.D. disertační práce pro Georgetown, Dialog a konsensus, koncepty, které měly tak ústřední místo v jeho mysli a myšlení, začaly přinášet ovoce. Kromě své práce „zahraničního korespondenta“ byl žádán na japonských univerzitách.

V letech 1972 - 74 působil jako hostující lektor v Sophia University a Mezinárodní křesťanská univerzita, výukové kurzy západního politického myšlení a mezikulturní komunikace. V roce 1976 byl jmenován hostujícím profesorem na univerzitě Tsukuba, kterou zastával až do roku 1984. Íránská islámská revoluce v roce 1979, transformoval svou pozici a roli. Japonci byli ohromeni, ale nebrali příliš vážně prohlášení přisuzované Kissingerovi, že vývoj bude trvat jen šest týdnů. Arifin byl v té době jedním z mála učenců islámské víry v Japonsku, kteří mohli přednášet o islámu jako náboženství a kultuře v japonštině. A byl zaplaven pozváním psát články nebo přednášet o islámu. Vedle kurzů moderní japonské politiky v tuzemsku a zahraničí vyvinul úvodní kurzy islámu a náboženství a kultur v jihovýchodní Asii.

V roce 1984 obdržel vyznamenání od japonského ministerstva zahraničních věcí za zásluhy o kulturu a informace. Ve stejném roce rezignoval na univerzitu Tsukuba v roce 1984 a plánoval využít své jedinečné znalosti a zkušenosti z Japonska k rozvoji japonských studií na terciárních institucích v Indonésii. Nejprve strávil rok na univerzitě Bung Hatta v Padang. Během své návštěvy přijel japonský velvyslanec do Padangu, aby mu udělil cenu japonského ministerstva zahraničí „za vynikající služby v oblasti veřejných informací a kulturního porozumění“. V roce 1985 se přestěhoval do Universitas Nasional Jakartě, založit Japonské výzkumné středisko, které řídil až do roku 1987. Ale věci nějak nefungují podle očekávání. Znovu se ozvalo Japonsko a byl jmenován hostujícím profesorem na Kandské univerzitě mezinárodních studií v Čibě, kde učil až do roku 1995. V roce 1991 mu byla udělena japonská císařská medaile Řádu posvátného pokladu, Zlaté paprsky a páska na krku. Jednalo se o cenu od císaře, zřídka udělovanou cizincům.

Část citace je následující:

... během svého více než dvacetiletého pobytu v Japonsku jste prokázali hluboké porozumění této zemi a jejím lidem ... Jako mezinárodní politolog, který rozumí naší kultuře a našemu způsobu myšlení, máte jedinečnou pozici mezi indonéskými intelektuály. … Sloužili jste jako morální kompas pro japonskou diplomacii vůči Asii a pro japonské porozumění asijským kolegům. Přispěli jste k podpoře vzájemného porozumění mezi Japonskem a Indonésií a k šíření mezinárodních politických studií v Japonsku.

Ve věku 70 let, v roce 1995, se rozhodl vrátit domů, do Indonésie. Ale oklikou byl jmenován na tříleté funkční období do pozice hostujícího profesora v Malajská univerzita, učící se Dějiny japonského myšlení a tvorba moderního Japonska. Teprve v roce 1998 se znovu usadil v Jakartě. Tam věnoval své energie jiné úrovni vzdělávacího spektra. Se svou dcerou Mulyati Bey založil islámskou mateřskou školu, Taman Kanak-Kanak Islam Arif Mulya na předměstí Jakarty v Bukit Modern. Je to instituce, která je vysoce ceněna a nadále se jí daří. V roce 2000, ke svým 75. narozeninám, dodal své kariéře konečný nádech provedením hadždž se svou dcerou.

Psal široce a hojně, ačkoli většina jeho publikací je v japonštině. V roce 2002 však vydal knihu sebraných esejů Beyond Civilizational Dialogue, z části autobiografickou, zčásti reflektující globální problémy politiky a kultury, zčásti o roli islámu ve společnosti. Zesnulý profesor Nurcholish Madjid napsal předmluvu. Má mnoho živých anekdot. Jednou z bolestí je studium japonštiny; další je Hatta, kterému je nabídnuto vepřové maso na obědě ve státě New York; dalším je americký hostující americký profesor v roce 1955, který ho vyzval k napsání doktorské práce na stranu, kterou by Indonésie měla zaujmout ve studené válce. Odpověděl, že ideologie demokracie a komunismu ho nezajímají. Více se zabýval otázkami osobní a národní identity. Profesor odpověděl: „Celým americkým posláním je implantovat demokracii do čtyř světových stran. I když to nechcete, zatlačíme vám to pro vaše dobro do krku “. Ale Arifin ve stopách svého otce stál za svým přesvědčením. Psal o dialogu a konsensu.

Po návratu do Indonésie zůstal aktivní, spravoval mateřskou školu, přednášel, psal, četl a především s láskou a péčí plnil všechny své povinnosti jako vedoucí své velké početné rodiny, ať už v Jakartě nebo Padangu. Byl to velmi model a Minangkabau Mamak. Nezapomněl na svou rodinu Austrálie, ani oni on, a byli zastoupeni k jeho osmdesátým narozeninám před pěti lety. Byl to člověk, který se plně věnoval: své islámské víře, svým ideálům pedagoga v nejširším slova smyslu a rodině, která byla vždy ústřední součástí jeho života.

Publikace

(Angličtina)

• Bey, H. Arifin. (2003), Kromě civilizačního dialogu: multikulturní symbióza ve službách světové politiky, Vydal Paramadina ve spolupráci s Japonskou nadací v Jakartě

(Indonéština)

• Bey, Arifin (1990), Peranan Jepang dalam pasca "Abad Amerika": Serangkai Bunga Rampai, Vydal Antakarya
• Arifin, Bey. & Roni, Abubakar Masyhur Jusuf, (1975), Bey Arifin contra Jusuf Roni [mukadimmah oleh] Umar Hubeis, Pustaka Progressif, Surabaya.
• Bey, Arifin (1986), Kesetiakawanan Sosial, Sejarah dan Cara Menghayatinya, Vydala Bina Ilmu
• Bey, Arifin (1968), Samudera Al-Fatihah
• Bey, Arifin (1963), Rangkaian Tjerita Dalam Al-Korán, Vydal Alma'arif
• Bey, Arifin (1953), Dari Sun Yat Sen ke Mao Tze-tung, Vydal Tintamas

Reference

externí odkazy

• http://www2.kokugakuin.ac.jp/ijcc/wp/cimac/bey.html