Aleksandr Mirkovich - Aleksandr Mirkovich
Aleksandr Jakovlevič Mirkovič (Tula, Imperial Rusko, 2. února 1792 - Kaluga, Imperial Rusko, 22. Června 1888) byl ruský důstojník, který bojoval proti Francouzská invaze do Ruska a nakonec se stal generálmajor z Ruská císařská armáda.[1]
Životopis
Alexander se narodil ve šlechtické rodině srbského původu v roce Tula provincie. Jeho otec byl státní radní Jakov Stepanovič Mirkovič a jeho matka Marya Gavrilovna Golová. Jeho bratr byl Fedor Jakovlevič Mirkovič, Generální guvernér Vilniusu v letech 1840–1850.[2][3]
Alexander vystudoval prestiž Sbor stránek Jeho Veličenstva v Petrohrad v roce 1810, kde je jeho jméno zakotveno na mramorové desce. Jako stránka se zúčastnil pohřbu císaře Paul I.. V roce 1810, ve věku 17 let, byl propuštěn na důstojníky v hodnosti poručík a byl jmenován do Jezdeckého pluku záchranářů, v jehož řadách se účastnil Vlastenecká válka z roku 1812 a v kampaních 1813-1814.[1]Dne 14. února 1812, uprostřed spojenecké invaze do Napoleonské Francie Aleksandr Mirkovich, nižší důstojník v Regiment koně plavčíka, chystající se oslavit své dvacáté druhé narozeniny, obdržel své křest ohněm.[1]
V bitvě blízko Fère-Champenoise, na osobní objednávky Velkovévoda Konstantin Pavlovič byla eskadra tohoto pluku poslána k šesti kanónům nepřátelské baterie a k eskadře života Jeho Veličenstva na nepřátelském náměstí. Brilantní útok těchto dvou letek vyústil ve zničení pěchotního náměstí a baterie.[1] Za své činy v Lipsku a Fère-Chamenoise byl odměněn zlatým mečem.
V roce 1817, u příležitosti přestěhování královského dvora do Moskvy, kde Alexander I. Mirkovich, který měl mít dlouhodobý pobyt, byl v této divizi jezdeckých stráží, kteří se připojili k oddělení moskevské gardy, a 12. října téhož roku byl přítomen při položení základů nového Katedrála Krista Spasitele. Asi o 66 let později byl pozvánkou na slavnostní vysvěcení tohoto chrámu Mirkovich, mezi několika přeživšími veterány vlastenecké války. Katedrála byla vysvěcena 26. května 1883, den předtím Alexander III byl korunován.[1]
Zemřel 22. června 1888. Bylo mu 94 let.
Hodnosti
- Poručík v jezdeckém pluku záchranářů (12. února 1810);
- Štábní kapitán (3. února 1813);
- Kapitán (1. února 1817);
- Plukovník (18. listopadu 1819);
- Vysoký pobočník ústředí gardového sboru (4. dubna 1820);
- Propuštěn ze služby na vlastní žádost (26. ledna 1823).[1]
Ocenění a vyznamenání
- Řád svaté Anny, 4. stupeň (bitvy o Vitebsk, Smolensk, Borodino);
- Kulm Cross (bitvy u Lutzenu, Budyšína, Drážďan, Kulmu);
- Zlatá zbraň „Za statečnost“ (bitvy u Lipska a Fere-Champenoise).[1]