Spor Al-Khurma - Al-Khurma dispute - Wikipedia
 | tento článek potřebuje další citace pro ověření. (Září 2014) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) |
| Spor Al-Khurma | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Část Sjednocení Saúdské Arábie | |||||||
| |||||||
| Bojovníci | |||||||
|  Království Hejaz | ||||||
| Velitelé a vůdci | |||||||
| Husajn bin Ali Abdullah bin Hussein | ||||||
| Ztráty a ztráty | |||||||
| 2 000 zabitých | 5 000 zabito | ||||||
| +7 000 vojáků a 1 392 zabitých civilistů[1] | |||||||
The První saúdsko-hášimovská válka, také známý jako První válka Nejd – Hejaz nebo spor al-Khurma, se konalo v letech 1918–19 mezi Abdulaziz Ibn Saud z Emirát Nejd a Hášimovci z Království Hejaz.
Válka spadala do rozsahu historického konfliktu mezi hejazitskými hejazy a saúdskými Rijády (Nejd) o nadvládu v Arábii.[2] Výsledkem byla porážka hášimovských sil a zajetí Al-Khurmy Saúdy a jeho spojenci Ikhwan, ale britský intervence zabránila okamžitému zhroucení hášimovského království a založila citlivé příměří, které by trvalo až do roku 1924.
Pozadí
Když první světová válka začal, Ibn Saud, mocný Emir z Nejd, nabídl hášimovskému vládci Sharif Husayn ibn Ali a vůdci Kroupy a Kuvajt zaujmout neutrální postoj ke konfliktu, vyhnout se zásahům do evropských záležitostí a usilovat o sebeurčení arabského lidu.[2] Bez shodných zájmů však nebylo dosaženo dohody. Ibn Saud ignoroval zapojení na jakékoli straně během prvních dvou let války, zatímco Sharif Husayn z Hejazu začal propagovat Arabská vzpoura proti Osmanská říše, prohlašující se za „krále Arabů“.[2] Ibn Saud byl rozzuřený nad nárokem Sharifians na celý arabský poloostrov a požadoval jednání o zvážení hranic Nejd a Hejaz. Husajn odmítl saúdské požadavky a urazil saúdského panovníka, což nakonec přivedlo Ibn Sauda k zapojení do politické krize ohledně al-Khurmy oáza.[2]
Válčení
První střety (1918)
Samotný Ibn Saud si však během první světové války nezachoval neutralitu, protože ho Britové velkoryse podporovali proti pro-Osmanský emirát Ha'il. V prosinci 1917 se britská deputace vedená plukovníkem Hemiltonem pokusila přesvědčit saúdského vůdce, aby zakročil proti ha'ilskému emirátu Jabal Shammar. Na oplátku požadoval Ibn Saud střelné zbraně. Přesto britský pokrok v osmanské provincii Palestina učinil Saúdy méně relevantními, zatímco vůdce hášimovců zase uzavřel mírovou dohodu s Jabalem Shammarem. Na podzim roku 1918, kdy Ibn Saud zorganizoval proti Džabálovi Šammarovi asi 5 000 mužů, přišla britská poptávka po ukončení vojenské činnosti.
Al-Khurma, klíčová strategická oáza na cestě mezi Nejdem a Hejazem, byla pod vládou hášimovců, ale po sporu mezi Saúdy a hášimovci přešel na saúdskou stranu Khurmův emír Khalid ibn Mansur ibn Luwai.[2] V červenci 1918, po zběhnutí emíra Al-Khurmy, byl hášimovským králem vyslán oddíl, aby se zmocnil Al-Khurmy. V reakci na to Ibn Saud poslal své Ikhwanské síly k ochraně oázy a porazil hášimovce z Mekky.
Jednání
Po skončení první světové války se Sharif Husayn snažil uzavřít dohodu s Ibn Saudem o oáze Al-Khurma. Konflikt v tomto bodě se rozšířil z politického sporu do náboženské sektářské dimenze s Wahhábové Nejd stojící proti pravoslavným Sunni Hášimovci. Sharif Husayn se rozhodl pro další výpravu do Khurmy. I když si Britové byli vědomi nadcházejícího sporu, zavírali oči před hášimovským pokrokem a do značné míry podceňovali sílu Saúdů, o nichž si Britové mysleli, že budou rychle zaplněny.
Bitva o Turabu
V květnu 1919 byla hashemitská armáda vedená Abdalláhem ibn Husajnem vyslána směrem k Turabě, oáze vzdálené asi 80 mil od Khurmy. Turaba byl zadržen a vypleněn 21. května. Ibn Saud vyslal varování hášimovcům, že jejich přítomnost v Turabě nebo postup na Khurmu vyprovokují válku, ale ani jedna strana nebyla v té době ochotna přistoupit ke kompromisu.
Ikhwanské síly pod velením sultána bin Bajada, Hamud ibn Umar a Khalid mezitím postupovaly na Turabu a 25. – 26. Května v jejich táboře zaútočily na hášimovce. Za několik hodin byla zničena celá hášimovská armáda, stovky zabity a tisíce uprchly v nepořádku. Samotný Abdallah ibn Husayn sotva uprchl z bojiště.
Saúdské přípravy na dobytí Hejazu
Bitva u Turaba byla mezníkem v konfliktu a Sharif Husayn se dostal do velmi slabé pozice proti Ibn Saudovi. Na začátku července 1919 dorazil do Turaba sám Ibn Saud s armádou 10 000 mužů, připravených postupovat na Hejaz. 4. července však k Saúdům dorazilo britské ultimátum, které požadovalo zastavení kampaně a návrat Nejd. Nechtěl čelit Britům, Ibn Saud se podřídil britské poptávce a kapituloval. Nemohlo by to však změnit představu saúdského vládce, že vítězství nad Hejazem je možné.
Následky
V příštích 4 letech byl saúdský vládce zaneprázdněn konsolidací svého panství, podnikl několik kampaní v nových oblastech Arábie, přičemž udržoval tichou hranici Hejazi. Jabal Shammar byl anektován v letech 1920–21, zatímco Kuvajt byl poražen v roce 1922, kdy definoval hranici s Irákem a Transjordánskem prostřednictvím protokolu Uqair z roku 1922 a současně dobyl Asir v jižní Arábii. Na začátku roku 1923 se Ibn Saud rozhodl převzít kontrolu nad Hejazem, ale nebyl si jistý britskou pozicí. Zhoršující se vztahy mezi Anglií a hášimovskými vládci a vyhlášení šarífa Husajna jako chalífy nakonec přiměly Ibn Sauda, aby zahájil kampaň, nadšeně podporovaný nábožensky odůvodněným Ikhwanem, který doufal, že převezme svatá místa islámu. Předběžný útok na Taif přišel v září 1924 a zahájil saúdské dobytí, které by bylo dokončeno v prosinci 1925.
Ztráty
Počet úmrtí ve válce v letech 1918–19 činil stovky zabitých a tisíce zraněných. Skutečný celkový počet úmrtí se odhaduje na nejméně 1 392.[1]