Église gallicane - Église gallicane

The Église gallicane, nebo Gallican Church, je francouzský kostel, který byl založen bývalým římský katolík kněz, Hyacinthe Loyson. Loyson byl považován za nejefektivnější řečníka kazatelny své doby. V roce 1868 byl povolán do Říma a bylo mu nařízeno zastavit kázání o jakémkoli kontroverzním tématu a omezit se výhradně na ty předměty, u nichž byli všichni římští katolíci vírou sjednoceni.^[1]

Tradičně se termín „Gallikánská církev“ někdy používal pouze jako označení katolické církve ve Francii, zatímco častěji se na tuto církev vztahuje pouze v rozsahu, v jakém platí pro určitá národní privilegia, doktríny a zvyklosti. Ti, kdo se v opozici vůči Římu zastávali těchto rozlišovacích zvláštností, se proto obecně nazývali galikánskou stranou, zatímco jejich oponenti byli známí jako římská, papežská nebo v moderní době ultramontánní strana.

Nejdůležitější projev galikanismu se nachází v pragmatické sankci sv. Ludvíka (Ludvíka IX.), Vydané v roce 1269, která zakazuje vybírání peněz pro římský soud bez královského souhlasu a je pevně stanoveno, nezávisle na papeži, případy, ve kterých bylo povoleno odvolání církevních tribunálů u královských soudů. Duch nezávislosti byl posílen vyhláškami přijatými na čtvrtém a pátém zasedání kostnického koncilu a dekrety přijatými bazilejským koncilem v otevřené revoltě proti papeži.

Ačkoli tyto dekrety byli odsouzeni římskými pontifiky, byly přijaty Francií na stavovském shromáždění v Bourges v roce 1438 a vyhlášeny pragmatickou sankcí Karla VII., Která tvoří základní zákon galikánské církve. To postavilo obecnou radu nad papeže, zakázalo placení daní papeži za jmenování biskupů a prelátů a zrušilo annáty po smrti tehdy žijícího papeže. Tato sankce byla zrušena Ludvíkem XL v roce 1431, ale obnovena Karlem VIII. A Ludvíkem XII. ediktem z roku 1499. Jeho nejdůležitější body opět změnil konkordát uzavřený v roce 1516 mezi Františkem I. a Levem X., který vyhověl většině papežových požadavků, a bez ohledu na protesty parlamentů a zemských statků zůstala platná až do revoluce v roce 1789. Gallikánská církev se stala téměř zcela závislou na králích, kteří často zjistili, že je v jejich zájmu spíše posílit galikanské než římské tendence.

S Fr. Hyacinthe Loyson, Johann Joseph Ignaz von Döllinger, se postavil proti tomu, co viděl jako reakční tendence vyvolané vatikánským koncilem I. Loyson otevřeně a veřejně zpochybňoval způsob svolávání koncilu. Byl také otevřeným odpůrcem doktríny papežské neomylnosti. V červnu 1869 přednesl Loyson projev před Ligue internationale de la paix, kterou založil Frédéric Passy, ​​ve kterém popsal židovské náboženství, katolické náboženství a protestantské náboženství jako tři velká náboženství civilizovaných národů. Tento výraz vyvolal přísnou kritiku katolického tisku.^[2]

Loysonovi bylo nařízeno odvolat jeho prohlášení, ale on odmítl a porušil jeho rozkaz v otevřeném dopise ze dne 20. září 1869 adresovaném generálovi bosých karmelitánů, který byl ale zjevně určen pro vládní moc církve. V něm protestoval proti „svatokrádežnímu zvrácení evangelia“. Z tohoto a dalších vnímaných trestných činů byl Loyson exkomunikován. V březnu 1873 byl Loyson pozván starokatolíky na přednášku v Ženevě. V řadě diskurzů směle prosazoval kompletní systém reformy církve, který má být proveden ve spojení se starokatolickou stranou.

O deset let později The New York Times zveřejnil nadšený titul (30. října 1883), který zněl: „Celá galikánská církev složená z reverenda M. LOYSONA a jeho manželky je nyní v této zemi. M. LOYSON sem dorazil dne Poslední neděle a není pochyb o tom, že ho jeho mnoho obdivovatelů vřele přijme. “ ^[3]

Viz také

• Galikanismus

Reference

• Webové stránky Gallican Church